Lenka a Lenka. Už jen když se někomu někde představujeme, je o zábavu postaráno. Všichni si myslí, že si z nich děláme srandu. Takže bylo naprosto jasný, že když spojíme síly a vydáme se na cestu spolu, nebude o zábavu nouze. A taky že nebyla. Za měsíc jsme spolu projely severní Vietnam. Spoustu jsme toho viděly, spoustu jsme toho nestihly. Každopádně to byl úžasnej trip plný zážitků, smíchu, občas i nějaký tý nasranosti a hlavně nádherný přírody! A celým tímhle tripem vás v následujících článcích provedu. Jako první je na řadě Hanoj.
Jelikož naše párty rozhodně nejsou low cost, tak všechno ostatní musí být low cost až na krev. Což ale neznamená, že bysme si to neužívaly. Spíš naopak. Někdy je těch zážitků až moc. Takže se v článcích dozvíte i užitečné tipy, jak si Vietnam užít, aby to nezatížilo vaší peněženku.
Zase jeden únavný přesun a den v Bangkoku
Cesta nočním autobusem z Ranongu do Bangkoku byla stejná jako vždycky. Skoro jsme nespaly a tak jsme v šest ráno vypadly totálně sežvýkané z autobusu na Sai Tai Mai. Místní MHD do centra jsme našly celkem hned, akorát já jsem do něj ve svém rozespalém stavu nestihla nastoupit. A Lenka musela vystoupit. Další jel naštěstí za chvilku.
Letadlo do Hanoje nám letělo až druhý den v šest ráno a tak jsme se vypravily do Lenky osvědčeného hostelu, kde vás ubytují i v sedm ráno. Když ho budete chtít najít, dejte se na konci Khao San doprava (ten konec kde je Dang Derm hotel, ne Mekáč), jděte po levé straně hlavní ulice a narazíte na indickou restauraci, nad kterou je hostel. Cena je obvykle velmi příznivá. Jen my dvě jsme musely přijet zrovna před začátkem Songkranu, takže jsme musely sáhnout trochu hlouběji do kapsy. Vyspat jsme se ale potřebovaly a bylo sedm ráno. Ne úplně příznivá situace pro dohady o ceně. Lenka odpadla do postele ve vteřině, já si ještě stihla zajít do 7/11 pro sendvič. A pak jsem odpadla taky.
Odpoledne nás čekal důležitý úkol – vytisknout si zvací dopisy do Vietnamu a vyměnit peníze. Lence zbylo dost rupií z Bali a já jsem si ještě v Malajsii chytře vybrala bez poplatku s tím, že to pak v Thajsku v pohodě vyměním. Jenže po cestě na Koh Phayam nebylo kde a na Koh Phayamu už vůbec ne. Neptejte se kolik jsem na tomhle svým chytrým tahu prodělala. Trochu mě to zabolelo. Památky v Bangkoku nás nikterak nelákaly, takže jsme, zmožené sháněním tiskárny a směnárny, zbytek dne, teda spíš večera, prachsprostě prozevlovaly. Jak jinak, než s pivem na ulici.
Jak ušetřit? (Ne)vyspat se na letišti
Přiblížil se večer a doba odjezdu na letiště. Ano, letělo nám to v šest ráno. Ale public bus jezdí jen do 11 večer. A my jsme holky spořivé a umíme si dost dobře spočítat, na kolik piv ušetříme použitím MHD místo taxíku. Zhruba po půlnoci už si steleme na lavicích v letištní hale. Lenka usla asi na 10 minut a já vůbec. To zas budeme vypadat. Ale ušetřený prachy jsou ušetřený prachy. Moc mi nepřidává ani zjištění, že jsem někde vytrousila svoje pasové fotky. Nic moc vzhledem k tomu, že je budu za pár hodin potřebovat. Takže místo spánku sjíždím google, abych zjistila, jak moc je to velkej problém. Není. Doufám. Tohle byl můj první let, při kterým jsem usnula hned, jak jsem si sedla a vzbudila se, až když letadlo dosedlo na dráhu.
Konečně Hanoj! Ale co je to za šílený město?!
Hurá Hanoj! Fotka se na imigračním vyřešila tak, že mě vietnamčík vyfotil starým digitálem a řekl si o dva dolary za vízum navíc. Sterilní letiště ještě Vietnam moc nepřipomíná. S díky odmítáme taxi a bereme bus do centra Hanoje (zastávka hned vedle východu z letiště), kde máme hostel. Jo tak tohle už Vietnam připomíná. Jak tady sakra přejdu ulici?! A vůbec, co je to proboha za šílený město! V Asii jsem už pět měsíců, Lenka ještě dýl a stejně obě čumíme, jak kdybysme přijely včera. Na ubytko jsme si vybraly Chien hostel v centru staré čtvrti. Zalíbil se nám tak, že jsme zde spaly pokaždé, když jsme se do Hanoje vracely. Rozhodně můžu doporučit! Čisto, pohodlný postele, celkem i soukromí, v ceně snídaně, welcome drink, večer dvě půl hodinovky s pivem zadáčo, úschovna batohů, personál super a cena na naše cca 90 Kč. Prostě paráda.
První den jsme jen tak pospávaly a bloumaly v okolí hotelu. První vietnamský kafe, jídlo i ojeb. Prostě vám frajerka na ulici strčí nějakej kus cukroví jakože na ochutnání. Pak ho chce samozřejmě zaplatit. Lenka se chytla na první dobrou a co jsme tak pozorovaly, nebyla sama. Takže bacha.
Galerie
Památky jsou fajn, nejlepší je ale život na ulici
Další den jsme se vypravily prozkoumat širší okolí a nějaký ty muzea. Po pravdě mě tohle fakt nebaví. Nejzajímavější byl asi velící štáb s bunkrem z dob války ve Vietnamu. Tyhle místa mám ráda. Mrazí mě z nich v zádech a pokaždé si v nich uvědomím, jak bysme neměli zapomínat na historii. A jak jsou války a vůbec veškerý konflikty a násilí hnusný. Vážně je nesnáším.
Vůbec nejlepší bylo courání ulicemi a poznávání místního života. Těch barev a vůní! Veškerý život se tu vlastně odehrává na ulici a je neskutečný tohle všechno pozorovat a vnímat. Baví mě národy, co si stále uchovávají svůj styl života. I když k tomu patří i to, že než si koupíte lístek na vlak, odstrčí vás při tom i 90 letá babča 😀 Welcome to Vietnam.
Ruch města si vybral svoji daň, opouštíme Hanoj a mizíme do přírody
Za první dva dny jsem toho měla až až. Ačkoli Hanoj a náš hostel byly pro nás jakýmsi záchytným bodem, kam jsme se rády vracely pomalu jako „domů“, nemohla jsem se už dočkat, až z Hanoje vypadneme a konečně se pojede do přírody. Hučelo mi v hlavě a byla jsem zpitomělá až tak, že jsem při první příležitosti ztratila svojí úžasnou filtrační láhev. Rušný města jsou pro mě maximálně na dva dny. A Lenka měla stejný názor. Ostatně na sever Vietnamu se jezdí hlavně kvůli přírodě. Zabalily jsme si pár věcí, bágly nechaly na hostelu a vypravily se do Tam Coc.
