Češka v Malajsii

Lenka a Lenka ve Vietnamu, část IX. Cat Ba a zátoka Ha Long

Jak se podívat na Ha Long bay levně a něco vidět? My s Lenkou jsme daly na doporučení z internetu a vypravily se na ostrov Cat Ba. Neměly jsme úplně zájem o předražené jednodenní výlety z Hanoje a vlastně jsme o výlet lodí po zátoce neměly moc zájem vůbec. Obě už jsme nějaké plavby mezi skalami měly jinde a tak nás spíš lákal pohled na Ha Long bay z výšky. Který Lenka našla někde na instagramu. Nakonec byla plavba i výhledy. A taky jsme zažily jeden pořádný ojeb s ubytkem. Ale popořádku.

Nekonečná cesta, divný záchody a taxikáři na zabití

Cesta na Ha Long byla po dojezdové oslavě v Ha Giangu celkem pekelná. Kromě nevolnosti jsme zažily i další záchodovou kuriozitu. Záchod totiž tvořila jedna místnost se žlábkem u zdi. Žádné zástěny, nic na spláchnutí. Absenci toaleťáku jsem přestala řešit už dávno, to mi je fuk. Největší zážitky začínají po opuštění komfortní zóny že jo. Ještě že se nám chtělo jen čůrat. Ještě dlouho jsme spekulovaly nad tím, jestli je správný podřep čelem ke zdi nebo obráceně. A taky jak asi splachují, když jdou na velkou.

Do města u přístavu jsme přijely v celkem dost brzkých ranních hodinách. Na čekání dlouhé, na ubytování v hostelu moc krátké. A tak jsme ještě s jednou holkou, která se k nám přidala, prostě zakempovaly v hale jednoho luxusního hotelu. Za zeptání člověk nic nedá aneb líná huba holý neštěstí. Na cestě se člověk naučí bejt zdravě drzej. Jakmile se přiblížil čas odjezdu lodi, přesunuly jsme se do přístavu, posnídaly a vyrazily. Cestou na ostrov Cat Ba, který jsme si zvolily jako výchozí pro poznávání Ha Long bay, bohužel pršelo a z výhledů nic moc nebylo. Hned jakmile jsme dorazily, sesypali se na nás taxikáři. Klasika. Ale měl tu jet veřejný bus. Ženská v restauraci i taxikáři svorně tvrdí, že tady žádný autobus nejezdí. Tak určitě. Jenže je ráno, jsme unavené, rády bysme se ubytovaly a autobus nikde. Ani nevíme, odkud jede. Cena 50 000 dongů/osoba je ale za taxi přemrštěná. Je nás dohromady 12 do jednoho minivanu a spočítat si celkovou cenu versus vzdálenost není zas tak těžké. Dost napálené. Taxikáři se ovšem nevzdávají a nehodlají slevit. Po 20 minutách dohadování se v dálce objevuje autobus. Taxikáři okamžitě zlevňují. Není to ovšem veřejný autobus. Taxikáři nasazují zpátky původní cenu. Už se ale nedáme a nakonec odjíždíme za cenu 40 000 dongů na osobu. I to je moc, ale jinou volbu moc nemáme. Po cestě samozřejmě míjíme veřejný autobus. Takže autobus z přístavu jezdí. Nenechte se tedy přesvědčit, že žádný nejede a prostě pčkejte.

Naše ubytko nemůžeme najít, ale pomůžou nám z jednoho hostelu. Po taxikářích aspoň konečně zase někdo hodnej a ochotnej. Trvá to všechno klasicky dlouho, jsme úplně vyřízené ale nakonec jsme ubytované v pokojíku v našem homestay. Vietnamská rodinka vypadá příjemně, barák je totální kýč jako vždycky, ale je to vlastně milé. Obě odpadáme ve snaze se trochu dospat. Zbytek dne už jsme se jen poflakovaly po okolí, kde toho teda zrovna moc nebylo. Ani kde se pořádně najíst. Na Vietnam dost nezvyklé, ale co naplat… večeříme konzervy v posteli.

Ostrov je celkem pěkný, ale srovnání s Ha Giangem nesnese

Druhý den půjčujeme motorku a vyrážíme na výlet po ostrově. Lenka se ujala řízení a tentokrát si můžu čumění užívat já. První na řadě je Hospital Cave. Obrovská jeskyně, která za války sloužila jako nemocnice. Musím říct, že jsem tu dost přehodnotila svůj názor na lidi na severu. Přišly nám nepřátelští, ale myslím si, že je to spíš uzavřenost a nedůvěra k cizincům, která se dá z historického hlediska pochopit. A strašně obdivuji jejich tvrdost, vytrvalost a houževnatost. Občas se nás snaží zle natáhnout, ale může jim to člověk mít za zlé? Dost se mi tu připomínají zážitky z Barmy. Když vychladnu, nezlobím se na ně, ale mrzí mě, že to kazí dojem z jinak krásné země.

Obědváme v příjemné restauraci a vyrážíme dál. Projedeme skoro celý ostrov, stavíme se na kafe v restauraci s výhledem na zátoku a nakonec vyjedeme k pevnosti Cannon Fort, ze které je nádherný výhled na zátoku. Vyjasnilo se, je krásně vidět a je to fakt super. Cat Ba není moc na koupání – viděly jsme jen jednu hezkou pláž. Na poznávání Ha Long bay a okolí je ideální. Pokud byste chtěli na výlet do zátoky, pořídíte tu výlety od 15 dolarů. Nesrovnatelně levnější než z Ha Long bay nebo z Hanoje. Zakončujeme večeří a vínem v centru města. Nakonec to tady není tak mrtvý, jak se jevilo z našeho ubytka. Je to vlastně hodně příjemné městečko a vůbec celý ten den byl super. To, jak mě prudili uřvaní Čínani u odpoledního kafe, už jsem pro jistotu zapomněla.

A dočkáme se pěkně nepříjemného podvodu

Další den se chystáme zase na nějaký výlet, když v tom telefon od majitele. Ubytko jsme rezervovaly na jednu noc, s tím, že podle toho, jak bude vypadat, rozhodneme se, zda zůstaneme nebo ne. Hned při příjezdu – protože nám byli majitelé sympatičtí – jsme majiteli řekly, že zůstaneme tři noci. OK není problém, jen kdybysme chtěly zůstat déle, bude ubytování dražší, protože je státní svátek. Máme za sebou druhou noc a v telefonu poslouchám majitele, jak nám říká, že za dnešní noc chce 40 dolarů. Cožeeeeee?! Nemáme o čem přemýšlet, zůstat tu nechceme. Než udělá vyúčtování, stihne cenu stáhnout na 20 dolarů. Ale my jsme holky tvrdohlavý a prostě už z principu ne. Tohle je totální podraz. Dohoda byla jasná a najednou po nás chce trojnásobnou cenu. A kdyby zavolal o deset minut později, už nás ani nezastihne. Fakt neuvěřitelný. Úplně moc nevíme, kde seženeme nějaké ubytování a co vlastně budeme dál dělat, ale balíme, platíme a nazdar.

Galerie

Kam dál? Zpátky na pevninu…ale jak?

Poté, co jsme se s Lenkou ocitly na ulici a bez domova, začaly jsme přemýšlet, co dál. Veškeré ubytování se tvářilo jako rezervované nebo bylo drahé. Na obcházení osobně a dohady o ceně jsme z pochopitelných důvodů neměly náladu. A ostrov jsme si celkem projely za ten jeden den. Padlo rozhodnutí přesunout se na pevninu do Ha Long. A tak jsme čekaly na autobus do přístavu. A čekaly a čekaly a čekaly. Nějaké jízdní řády nebo označení zastávek byste tady hledali marně. V přístavu vše probíhalo normálně včetně předbíhání a odstrkování z fronty na lístek. Vietnam vás opravdu naučí používat lokty. Cesta lodí byla zaslouženou odměnou, udělalo se krásné počasí a my jsme si mohly užít výhledů na skály, mezi kterými jsme proplouvaly. K tomu nezbytné pivo na cestu a nálada byla hned lepší.

…jak jak? Prostě se někam nacpeme

Na pevnině jsme se snažily najít autobus do Ha Long city, který odsud měl jet. Nikde nic a opět všichni svorně tvrdí, že jen taxi. Jak jinak než přepálené. Vydáváme se k autobusáku kousek dál v naději, že odsud něco pojede. U přepážek se dozvíme, že nic. Je to jen překladiště Číňanů, co mají zaplacené výlety lodí. Před autobusákem stojí minivan s cedulkou Bai Chay. Místo, kam potřebuje jet. Ale jen kroutí hlavou, že ne, že nás nevezme. Moc nechápeme proč. Začínáme být trochu unavené a nervózní. Další přesun, co zabral celý den. Stoupáme si před autobus, že si dáme cígo a vymyslíme co dál. Řidič si ovšem naše počínání zjevně vysvětlil jinak a v obavě, že bysme si třeba mohly lehnout před autobus, se uvolil nás svézt. Asi jsme vypadaly hodně zoufale. Mačkáme se na miniaturních sklopených sedačkách, celej autobus se nám tlemí a dělá si fotky. Tak si taky uděláme fotky že jo. Za všeobecného veselí se pomalu suneme v koloně do centra. Zítra je státní svátek a oslavy začínají už dnes. Nakonec nás řidič vyplivne před hostelem, kde oni mají ubytování. Peníze po nás nikdo nechce. Vítejte v zemi neomezených extrémů. Jdeme se zeptat do hostelu na cenu. Deset dolarů za noc na osobu. Uaaaaaa. Ano, zůstat na Cat Ba by nás vyšlo stejně. Ale princip je princip že jo. Jsme rády, že jsme dojely, takže vzdáváme i smlouvání a bereme.

Bude nám večeři servírovat Pokémon?

Po sprše se vydáváme sehnat něco k jídlu. Oslavy svátku jsou v plném proudu a centrum města je jedna velká diskotéka. Zářící bary vyřvávají muziku, že to musí být slyšet až do ČR, ze všech těch světel budu mít asi brzo záchvat a semtam kolem proběhne Pokémon či Hello Kitty v nadživotní velikosti. Mezi tím milionem lidí jsme nepotkaly jediného bělocha. Začínám přemýšlet, co se s nima stalo. Jsem paranoidní. Ne neměla jsem žádný drogy. Bohužel. Restaurace jsou předražené a hlavně narvané, na zemi nastlané hromady odpadků. Nikde nás to úplně neláká si sednout a najíst se. Jsme unavené, nerozhodné a úplně marné. Nakonec skončíme u typické vietnamské speciality – jednu pizzu prosím 😀 Rejži prostě pořád jíst nejde a dneska je přesně ten den, kdy chceš doplnit energii prasárnou. Ten kýčovitej cirkus všude kolem mě ze začátku celkem bavil, po hodině se v něm už ovšem nedá existovat, takže se odebereme ke spánku. Zítra nás čeká výkon!

Únavné dohady o cenách a super vyhlídka

Druhý den nás čeká to hlavní, kvůli čemu jsme do Cat Ba a na Ha Long jely. Vyhlídka, kterou jsme našly podle fotek na instagramu. Dopátrat se toho, jak se na ní dostat, chvilku trvalo, ale nakonec jsme byly úspěšné. Dohodnout se na ceně za starou plečku, které v hostelu říkali motorka zabralo snad ještě víc času. Potřebujeme ji jen na půl dne, ale níž, než na 80 000 dongů se nedostaneme. Pořád levnější, než taxi. Začínám být z těchle dohadů o cenách dost otrávená. Až tak, že se mi ani nechce na vyhlídku. Navíc poprchává a je jasný, že z výhledu nic nebude. Díky Lence se ale vzmůžu a po kafíčku vyrážíme. U vstupu bába co chce 50 000. Jenže my jsme si předtím přečetly, že je to za 20 000. Prostě to pálí od oka a doufá, že to vyjde. U nás má ovšem smůlu, už si nehodláme nechat líbit další natahování. Po strmém stoupání, kde málem necháváme plíce, se před náma otevírá naprosto boží výhled na Ha Long bay. Ještě že jsem se sem díky Lence dokopala. Jsem pyšná na svůj výkon a zaplavená pocity štěstí, že jsem tu. Říkám si, že všechny ty útrapy za tohle prostě stojí.

Zpátky v Hanoji a…já už ty taxikáře fakt nenávidím!

Vracíme motorku, jedeme na autobusák a do Hanoje. Těšíme se na náš ověřený Chien hostel, kde dostaneme dobrou snídani, pivo zadarmo, milé úsměvy a žádné podvody. Kdo by to byl řekl, že se jednou budu těšit do hostelu. Cesta autobusem trvá šest hodin namísto slíbených dvou. Na autobusáku v Hanoji se na nás klasicky vrhají taxikáři. Nemáme v úmyslu je využívat, ale když už, tak se aspoň ptáme na cenu. Ta odpovídá tomu, jak vypadáme…bílé, s bágly a unavené výrazy ve tváři. Už mě nebaví, jak z nás pořád dělají dementy a tak jednoho z taxikářů upozorním na fakt, že na autě má za kilometr napsanou poloviční cenu. Začne se mi smát do ksichtu, máchat přede mnou rukama a „no taxameter ha ha„. Jsem hodně klidnej člověk a jen tak se nerozčílím. Zvlášť po šesti měsících v Asii. Ale když se to v člověku nakupí…posílám ho do prdele se slovy, že nesnáším jejich zasraný podvody na turistech. Beru bágl a mizím. Za chvíli přijde Lenka, že stáhnul cenu o 100 tisíc. No vida. Nakonec najdeme wi-fi, voláme Grab a jedeme za poloviční cenu. K dovršení veškerý smůly nestíháme pivo zadarmo na hostelu! To je asi největší tragédie, co se nám mohla přihodit.

Máme před sebou posledních pár společných dní a řešíme, kam dál. Možností je víc, takže to rozsekneme až zítra na autobusáku. No plan is best plan.

Je to zajímavé nebo užitečné? Pošli to dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře