Nehoda na motorce – změna života za 10 vteřin

Měla jsem plán. Zůstat dva týdny na workaway v Bai Xep, počkat až přijede David a dát si společně nějaký trip po Vietnamu. Jenže. Moje workaway nevyšlo. Práce mi neseděla a celkově to nebylo ono. Po čtyřech dnech, kdy se mi lepila smůla na paty – o tom zase někdy příště – jsem si zabalila a vydala se znovu na cestu. Cíl byl dojet do Saigonu, najít si jiné workaway a počkat, až přijede David na náš plánovaný trip. Nikam jsem moc nepospíchala a tak jsem se rozhodla, že si těch 500 km do Saigonu rozdělím na víc dní. Maximálně 150 km za den, ať mám čas se zastavit, vydechnout, kochat se po cestě. Prostě klídek, pohoda.

Nádherná idylická cesta

Odjíždím a okamžitě se mi uleví. Jsem pryč z toho blbýho workaway. Cesta podél pobřeží je nádherná. Místní suší rýži na silnici, cesta se vine do kopce a zase dolů, projíždím mírné zatáčky a užívám si cestu podél útesů s nádherným výhledem na moře. Hotová idylka a sen. Jsem šťastná, usmívám se a zpívám si. Po prvních 50 km zastavím v jedné malé vesničce na relax a kafe. Nejsou tu stolky, ale prostě jen hamaky. Na tyhle “kavárny” tady narazíte často. Miluju tenhle styl a lidi tady. Jih je lidsky o poznání dost příjemnější. Za dalších 50 km další zastávka, potřebuju natankovat, čehož využívám k další pauze.

Vyjíždím. Jedu sotva pár minut, když se blížím k městu. Zpomalím. Vjíždím do zatáčky. Za zatáčkou týpek uprostřed silnice. Stojí, kouká na jednu stranu, na druhou. Netuším, co tam dělá a kam chce jet. Zažila jsem tady daleko šílenější situace, kličkovala jsem mezi parníma válcema, náklaďákama, nespočtem buvolů, krav, slepic, dětí a milionem Vietnamců. Doteď netuším, proč mě tahle situace tak zmátla. Na rozhodnutí mám sotva pár vteřin. Zatraceně málo. Rozhodnu se objet ho zleva a říkám si ufff dobrý. V další vteřině už vím, že dobrý to vůbec není. A pak nic. Náraz, tichotma.

A během 10 vteřin se vše změní

Otvírám oči, zírám zblízka do asfaltu, z nosu mi kape krev a mě prolítne hlavou myšlenka “do hajzlu já žiju!“. Vidím svoje ruce, jsou v pořádku, ufff ty mě živí. Adrenalin pracuje, nic mě nebolí. Říkám si “no tak se zvednu a jedu”. Začnu se rozhlížet po motorce. Leží dva metry ode mě. A sakra tady něco nehraje. Podívám se znovu na sebe. Pod kolenem tržná rána, ze který se valí krev. Vidím až hluboko do masa. A pořád mi to nedochází. Odšourám se na stoličku, kterou mi podají, držím ránu u sebe a říkám si “počkám, až to přestane krvácet a pojedu”. Vietnamci kurz první pomoci nejspíš nemají, takže o nějakém zaškrcení a zastavování krvácení nemůže být ani řeč. A říkat jim to česky asi taky nebylo úplně nejideálnější. Kolem mě je čím dál víc lidí, další se zastavují, něco pokřikují. Jsem v šoku a kolem mě se děje nějakej zvláštní film.

Jak do nemocnice po nehodě na motorce? Jedině na motorce!

U nás by pro vás po nehodě přijela sanitka a hlavně by se vás někdo snažil udržet ve stabilizované poloze. Jsme ovšem ve Vietnamu. Vedou mě k motorce, nějak mě naaranžují za řidiče a za mnou si sedá další týpek. Okamžitě se mi vybaví jedna proslulá scénka ze samotářů…ale nepovezeme ho, že ne? Sjíždíme z hlavní silnice. Cesta je samý hrbol, pak už jen štěrk a nakonec ještě překonat přejezd na odfrézovanou cestu. Týpek za mnou mi drží nohu, ze který odkapává krev, ve vodorovný poloze. Je vedro na padnutí. Začínám omdlívat. Opírám se o toho před sebou. Naštěstí to trvá jen deset minut a jsme v nemocnici.

V nemocnici jsou z toho evidentně v prdeli víc než já. Moje tělo začíná přicházet k sobě. Bolí mě úplně všechno. A nejvíc břicho. Nejradši bych se schoulila do klubíčka, ale to nejde. Mám pod kolenem díru. Ležím na lehátku uprostřed haly zatímco se řeší, co se mnou. Vedro přešlo a začínám se klepat zimou.  Nade mnou stojí ten týpek, do kterého jsem to našila. Odhrnuje mi vlasy z čela, otírá pot a jeho oči jsou plné bolesti a lítosti. Jeho lítost je tak upřímná a hmatatelná, až mi ho začne být líto. Klid kámo, všechno bude dobrý, žiju. Nerozumíme si, ale přesto si rozumíme. Ostatně anglicky tady neumí nikdo. Jediná dvě slova, která tam někdo zvládl bylo passport a broken. Broken? Do hajzluuuuuuuu. Konečně mi ránu zavážou, měří mi tlak, vezou na rentgen a ultrazvuk. A zase ležím na lehátku uprostřed haly, klepu se čím dál tím víc. Na pokoje nebo nějaké oddělení závěsy můžete rovnou zapomenout. Bude nutný převoz do 60 km vzdáleného Nha Trangu. Konečně dostávám kapačku, trochu se mi uleví a přestávám se klepat. Vyřizujeme ještě nějaké papíry. Na zaplacení nemám dost hotovosti a karty neberou. Takže nemusím platit nic. Čumím.

Přesun do další nemocnice, koloběh vyšetření a operace

Cestou do nemocnice upadávám do spánku, ze kterého mě ale vytrhávají neustálé nájezdy na hrboly a brždění. A to bolí. Hodně moc. I přes kapačku mě bolí břicho. Vlastně v podbřišku. Hnusná tupá a zároveň bodavá bolest. Nikdy jsem úplně netoužila po dětech, budou budou, nebudou nebudou. Možná i líp bez nich. Prostě jsem tyhle touhy nikdy neměla. A teď tu ležím v sanitce, bolí mě v podbřišku a já myslím na to, že se ve mě možná něco totálně zesralo a já ty děti opravdu nikdy mít nebudu. Děsí mě to. Mám strašný strach a po tváři mi tečou slzy.

Jsme konečně v nemocnici v Nha Trangu. Další přijímací hala. Rozvazují mi obvaz. Ještě je čas na fotku, tak to nebude tak zlý asi. Roztáčí se kolotoč dalších vyšetření. Čekám na rentgen. Vedle mě sedí frajer a kouří. WTF!? Na rentgenu se rozhodnou, že by bylo fajn, kdybych si k tomu stoupla. Nevím, proč, předtím mi dělali rentgen v leže. A taky nevím jak, nemůžu se hýbat. A už vůbec ne stát. Zatínám zuby a z posledních sil se chytám nějaký kovový konstrukce. Naštěstí je to rychlý. Další vyšetření. Magnetická rezonance. Tady už v leže. I tak je ale přesun z lehátka na lehátko totální utrpení. Tím spíš, že jsem na ně prostě těžká. Pak mě tam nechávají ležet. Je tu zima jak svině. Není to tak dávno, co jsem si přečetla článek 10 vecí, čo ma na cestování serú!, kde byla i zmínka o klimatizaci. Od té doby se u nás pevně zakotvila hláška “zmrzni ty zmrd“. Samozřejmě si na ní teď vzpomenu a mimoděk se musím usmát. Poslední ultrazvuk a poslední převoz kamsi. Převozy sem a tam jsou mimochodem taky lahůdka. Zapomeňte na nějaký soucit nebo ohleduplnost. Tady je každému jedno, že vezou člověka po nehodě, co se nemůže hnout a všechno ho bolí. Pro ně je to stejný jak vézt pytel brambor. Tuhle hrbol, tuhle náraz, no stres. Jiná mentalita. Daleko tvrdší a míň rozmazlená.

Odvážejí mě někam na pokoj. Nechají mě na lehátku. Tak bych si lehla do postele, zavrtala se pod deku a vše zaspala. Pořád je mi zima. Nemám žádný polštářek ani deku. Nevím co mi je, nevím kde pořádně jsem a co se bude dít. Jen tam ležím a zírám do ostrého světla zářivek. Sama. Sbírám síly, koukám na mapu a pokouším se dovolat rodičům. Nikdo to nebere. Jediný, kdo na ně má číslo, je Petr, můj bývalý přítel. První můj kontakt s někým “tam venku”. Klepe se mi hlas a jsem šťastná, že konečně slyším někoho, kdo mi rozumí. Možná lepší, že rodiče kontaktoval v klidu on. Za tuhle pomoc jsem vážně vděčná. Někdo mi přináší moje věci. No přináší. Bába s tím mrskne na zem jak s hovnem. Nezájem. Tady to ještě bude zajímavý.

Přichází doktor. Něco mi vysvětluje. Už jsem se naučila thajskou i malajskou angličtinu, ale s tou vietnamskou stále tápu. Ještě přes roušku. Takže mu rozumím jen “not broken, just stretch” a “blood in stomach“. Moc moudrá z toho nejsem. Zpětně si říkám, že občas je možná dobrý nerozumět. Když nevíte, co přijde, nemůžete se toho totiž začít bát. Zase mě někam vezou tou jejich ohleduplnou jízdou. Napálí mi koleno přímo do rukojeti jiného lehátka. Řvu bolestí na celou nemocnici. No nic jedeme dál. Aha to vypadá jako sál, bude se operovat. Schází se doktoři. Možná jsou to doktoři. Já nevím. V Asii všichni vypadají mladší, než jsou, ale tihle vypadají, že včera vylezli ze základky. Maj aspoň maturitu? Prej jestli chci uspat celá. No tak to rozhodně! Je sedm hodin večer a já přestávám vnímat svět.

Probouzím se. Je půl desátý. Studentíci sedí vedle mě u stolu. Tak pánové jsem vzhůru a doufám, že mě teď šoupnete do nějaký vyvoněný postele, narvete mi do žil něco pořádně silnýho a necháte mě se pořádně prospat. To jsem si myslela. Myslet znamená hovno vědět. Odváží mě na pokoj. Něco jako naše jednotka intenzivní péče. Akorát že tady je to jednotka intenzivního fuck off. Šoupnou mě na postel, žádný nadýchaný polštářek, žádná deka. Na sobě mám jen zelené prostěradlo, co na mě zůstalo po operaci. Mám strašnou žízeň, ale napít se ještě nesmím. Aspoň že tu injekci jsem dostala. Moc nespím, ale aspoň jsem otupělá.

V nemocnicích se o pacienty stará rodina, nikoli sestry

Na pokoji je nás deset. Ženské jsme tu jen dvě. Většina lidí po těžkých úrazech. Vlastně jsem tady na tom z nich ještě nejlíp. Chodit sice nemůžu, ale aspoň mi fungují všechny orgány a nemusím vylučovat do pytlíku. Kromě pacientů je tu s každým ještě jeho příbuzný. Minimálně jeden až dva lidi. A starají se o ně. Nemocnice vám nedá žádné jídlo, pití, polštáře, deky, sestry vám nepomůžou na záchod ani vám nevylejou mísu. Nikdo vám nepomůže převléct se nebo umýt. Na jednu stranu je to dost šílené, protože sestrám jste vážně u prdele, ty jen mění náplň do infuzí a měří tlak. Na druhou stranu je naprosto úžasný, jak se tady o sebe rodiny starají. Střídají se u svých příbuzných ve dne v noci. Žádný nemocný tu není sám. Kromě mě a jednoho týpka. Mladej kluk s rozpáraným hrudníkem. V noci zvrací krev. Nezájem. Nikdo ho nepřijde ani zkontrolovat. A na té zemi to zůstane, dokud nepřijde za pár hodin uklízečka.

Neděle ráno, den poté

Měří mi tlak, mění infůzi, píchají další injekce. Jsem ještě pořád otupělá. I tak mi ale hlavou bleskne myšlenka “do prdele operovali mi koleno ve Vietnamu, musím se podívat, jestli mám obě nohy stejně dlouhý”. Mám. A taky strašnou žízeň. Starší pán, co tu celou noc seděl u svého příbuzného mi odleje jejich vodu a dává mi napít. Nemůžu se hýbat. Bolí mě celé tělo a jsem schopná jen otočit hlavu a cucat z brčka. Vypila bych rybník, ale ještě nesmím. Znovu upadám do svého přerušovaného spánku. Odpoledne se můžu napít už víc. A taky potřebuji čůrat. Nějak se mi podaří to naznačit. Anglicky se tu nedomluvím. Paní odnaproti mi nese mísu a strká jí pode mě. Ležím v posteli a čůrám do misky. Bolí to. Dřív bych se styděla jak blázen a bylo by mi trapně. Já jsem ale ráda, že žiju a že na rozdíl od ostatních tady se vůbec můžu vyčůrat normálně. Navíc je to přirozené a nejsem v tom tady sama. Babči pro mne vyžebrají pyžamo a oblíknou mě. Pán od vedle mi jde koupit housku. Musím jíst, ať mám sílu. Ale nejde to. Po kouscích uždibuji tak, že mi vydrží na dva dny. Polštářek pořád nemám a na přikrytí stále jen to prostěradlo.

Pondělí

Zkusím se zvednout aspoň na lokty. Nejde to. Ale mám kolem sebe neuvěřitelně hodné lidi, co mě přijmou jako vlastní. Starají se úplně všichni. Nevím, co bych bez nich dělala. Kluk od naproti mi posílá skleničku čehosi. Všichni to tam dlabou a všichni to nosí svým známým. Vypadá to jako nějaký želé. Mrknu na obal. Všechno vietnamsky. Ale v názvu je nest a na obrázku vlaštovky. Aha. Takže už jsme doma. Odmítnout dárek by nebylo slušné a já jsem díkybohu pořád otupělá. Takže to dám. A ono je to i dobrý. Chutná to jako připálenější karamel. A taky v tom prý přídavek karamelu je. A těch slin od vlaštovek tam prej není tolik, je to jen levnější verze. Nikdy neříkej nikdy. S velkou slávou mi dovedou překladatelku. Začne na mě mluvit rusky. To si moc nepokecáme. Taky mi konečně donesou moje věci a můžu začít komunikovat. Jeden skvělý člověk mi přes cestovatelskou FB skupinu zkouší sehnat někoho místního na pomoc. Ob dvě postele vedle mě to vypadá, že někdo umírá. Stojí kolem něj 8 lidí a všichni brečí. Vedle mě se mění osazenstvo. Přivážejí starého dědu. Kosti potažené kůží, sotva dýchá. Sedí u něj jeho vnučka, krásná mladá holka. Šílený kontrast. Myslím na to, jak je ten život pomíjivý. A jaké jsem měla zatracené štěstí. Taky mi to tu všichni říkají. Zase mě někam odvážejí. Já nechci! Ač se to tu zdá na první pohled šílené, je mi tu vlastně dobře, cítím se mezi těmi lidmi bezpečně a “jako doma”.

Vezou mě na VIP pokoj. Naivně jsem si myslela, že tady se o mě bude někdo starat. Omyl. Hned ze startu potřebuji čůrat. Mají tu pro mne jen malý kyblíček. Zvedají mne, ať si můžu sednout na kraj postele. Asi si myslej, že se z tý vejšky do toho kyblíčku trefím. No netrefím a počůrám druhé sestře ruku. Znechuceně mě nechávají svému osudu. Je fajn, že mi přinesli toaleťák a moje věci. Dali mi je ale na stůl, který je dva metry od postele. Díky. Kyblíček je pod postelí. A já potřebuju zase čůrat. Mám takový dvě záhady. Jak se k tomu kyblíčku dostanu a jak se do něj vyčůrám. Po půl hodině snažení v totálních bolestech mám kyblíček. Hurá sláva. Jenže vyčůrat se do kyblíčku vleže prostě dost dobře nejde. Takže mám úplně mokrý prostěradlo i to epesní pyžámko. Zavolat si není koho. Do toho začínám krvácet. Menstruaci mám dostat až za týden. Okamžitě se mi vybaví pocity ze sanitky. Pokouším se někoho zavolat. Nikdo nepřichází. Po deseti minutách už mám regulérní hysterický záchvat a řvu na celou nemocnici. První, kdo přiběhne, je jiná pacientka z vedlejšího pokoje. Jde zavolat sestry. Převlíknou mi mokré prostěradlo a všechny moje problémy se rozhodnou vyřešit úplně jednoduše. Plínkou. Ovšem ta toho moc nevydrží, jak záhy zjišťuji. Za chvíli mám znova mokrý prostěradlo. Jsem naprosto vyčerpaná a nemám na nic síly. Rezignovaně se odsunu na kraj a počkám, až to uschne. V tom teple a s větrákem to naštěstí netrvá dlouho. Hlavně že už mám peřinu a polštář. A mohla jsem si objednat jídlo. Z jídeláku v ruštině.

Úterý

Konečně se dozvídám, co mi je…teda dozvídám. Koleno zlomené nebylo, ale co se tam přesně stalo netuším. Mám naštípnutý žebra. Který, kde a jak? Nevím. Doktor mi klade na srdce, že se nesmím hýbat. To je fakt absurdní. Hýbat se nesmím, ale nikdo mi s ničím nepomůže. Otvírají se dveře a dovnitř vstupuje několik lidí. V první chvíli je nepoznávám. Je to ten týpek, kterého jsem nabourala. Dostávám svojí první vlastní krabičku s obrázkem vlaštovek. Nemám se s nimi pořádně jak domluvit ale rozumím. Mají o mě starost. Tohle je naprosto neuvěřitelný a krásný. Pak přichází Kristýna, Lukáš a Martin. Lidi, které sehnal Jarda přes facebook. Další skvělý lidi, který mají dost svých věcí na práci a přesto si na mě udělali několikrát čas. Taky kluky hned zapojí. Potřebuji kvůli krvácení další vyšetření a tak je hned zaúkolují, aby pomohli s odvozem mojí maličkosti. Je to hned příjemnější s někým, než sama. Pak už jsem ale zase na všechno jen já. K večeru přichází docela krize. Pobrečím si. A pořádně. Načež se seberu a píšu mail ředitelce. Ať mě dá na nějaký společný pokoj. Posledních 6 hodin tady nikdo nebyl. A nebude až do rána. Nechci tu být sama ani omylem. Vždyť to sakra není ani bezpečný!

Středa

Přichází nějaký lidi. Je mi vysvětleno, že VIP pokoj je o soukromí, nikoli o péči. Fakt? Řekněte mi něco, co nevím. Zrovna přichází i doktor a znovu mi říká, že se nesmím hýbat. Před nima. Čumím na tu delegaci jestli si ze mě dělají srandu nebo to myslí vážně. Ano chápu, máte jiný systém, ale tahle situace je prostě jiná. Nemůžu za to, že jsem tu sama. To mě tu necháte jako válet v počůraný posteli nebo třeba úplně zdechnout? Kolem poledne zase přichází “moje” rodinka. Vyrazí mi tím dech snad ještě víc, než poprvé. Dneska mi přinesli nějaká nutri mlíčka. Když odejdou a na mě přijde opět potřeba čůrat, rozhodnu se, že si zkusím dojít na záchod. Celé tělo mě bolí, s pravou nohou nemůžu hýbat, žebra se ozývají při každém pohybu, v ruce zapíchlá jehla. Ne úplně ideální situace pro pohyb. Po hodině se dohrabu na záchod, který mám tři metry daleko. Když už jsem tu, tak se aspoň trochu opláchnu. Cesta zpátky už je rychlejší, jen půl hodiny. Jsem vyčerpaná jako kdybych složila vagón uhlí. Usínám. Probouzím se a příroda opět volá. Tentokrát nepotřebuji čůrat, ale na velkou. Kyblíček už mi naštěstí vyměnili za misku. Protože dneska znova už nevstanu. A jsme v čase, kdy sem až do rána nikdo nepřijde se na mě podívat nebo zkontrolovat. Tak ráda bych se zvedla, ale nejde to. Použiju misku a je mi jasný, že teď mám problém. Protože to teď nikdo neuklidí. A já do rána budu potřebovat znova. Minimálně čůrat. A jasně že potřebuji znova na velkou. Nemám jinou možnost, než po pár hodinách otevřít poklop a misku použít znova. Brutální smrad. Absolutní dno důstojnosti.

Čtvrtek

Sestry se rozhodnou, že trocha péče by neuškodila a rozhodnou se mě umýt. Asi jim tenhle pokoj úplně nevoní. Nedivím se, mě taky ne. Sestra mi zvedá ruku a otírá podpaží. Natáhne se jí na blití a musí odejít. Neubráním se zlomyslnému uchichtnutí. Princezny nejsou zvyklé dělat práci, která nevoní. Myslím, že to se mnou tak hrozné není. Včera jsem se po svém došourání na záchod opláchla a i babča na prvním pokoji mě otírala. Kdyby mi slečny pomohly vstát a posadily mne na židli v koupelně, mohly to mít bez problémů. Přijde mi, že tady nejsou moc zvyklí přemýšlet. Později mi oznámí, že v pondělí můžu jít z nemocnice a že můžu normálně chodit. A ohýbat koleno. Tady asi někomu totálně jeblo. S 10 cm dlouhou výšivkou přes celý koleno? To mám jako ohnout? Možná i maraton bych mohla běžet ne? Mám dost a nechávám si od Kristýny koupit cíga. Původně jsem to chtěla pojmout jako pokus o přestání kouřit, ale nedám to. Chci si dopřát malý kousek rebelie a dát si cígo na hajzlu – až se tam vítězně doplazím, to bude pocit! Moje plány zmaří paní, kterou k večeru přivezou na pokoj. Ach jo. Je po srandě. S paní je tam manžel. Ležím a rezignovaně čumím do stropu. Najednou ucítím kouř. A hele manžílek šel hulit na hajzl. Když se vrátí, posunky se ptám, jestli kouřil. Přikyvuje. Beru svojí krabičku a začínám se hrabat z postele. Když mě vidí, jak jsem nemožná, posunky mi naznačuje, ať ležím a zapálím si tam. Ležím v nemocniční posteli, v jedné ruce napíchlou kapačku a v druhé cígo. Proti mě sedí Vietnamec a hulí taky. Absolutní bizár, který zažiješ asi jen v rozvojové zemi. Tady se prostě kouří i přes zákazy všude a každej na to úplně dlabe. Samozřejmě neříkám, že je to správný, ale zážitek je to rozhodně k nezaplacení. A mě je taaaaaak dobře.

Další dny se nesou tak nějak stejně, chodí za mnou Kristýna, Martin, Lukáš i moje nová vietnamská rodinka. Všichni jsou na mě hodní až hrůza. Ležím, spím, trochu pracuji, snažím se doplnit energii jídlem, pokuřuji si v posteli a začínám se neskutečně těšit, až vypadnu ven. Mám pořád nakázáno ležet a nevstávat. Kašlu na to. Vzhledem k tomu, že se o sebe musím starat sama, tak vykonávám spoustu pohybů, které bych asi neměla. Jestli zkusím vstát je už úplně jedno. Nehodlám tu ležet a nechávat ochabovat všechny svaly. Tak to pomaličku zkouším. Jde to blbě ale jde to. Tři dny celkem utečou a je tu pondělí.

Pondělí, konečně můžu jít (ha ha) pryč

Bágl mám sbalenej už v sedm ráno. Jsme ovšem v Asii, kde všechno trvá nekonečně dlouho. Ještě si tu stihnu zdřímnout. Po jedné přijíždí moje rodinka. Ve dvě se jde pro účet. Za necelou hoďku – no to to šlo pěkně rychle – mám papíry a můžu vypadnout. Berle prej nepotřebuju a jestli je chci, mám si je koupit. Strčte si je někam, taky umím bejt tvrdá jako vy. Ovšem kolečkovým křeslem nepohrdnu. Jsem venku a vidím slunce a stromy! Překládají mě do auta a jedeme do 60 km vzdáleného Van Gia, kde se stala nehoda. Je potřeba ještě vypovídat na policii, vyzvednout motorku a celé to nějak uzavřít. Pozoruji lidi na ulici, vnímám každý pohyb. Chce se mi brečet. Z toho jak je ten život nádhernej, jaký jsem měla štěstí i jak skvělý lidi se mnou sedí v autě. Týpek, do kterého jsem to našila by mne na rukou nosil. Kdyby nebyl tak hubenej. Na policii si poslechnou mojí i jeho verzi, ptají se mě, jestli si myslím, jestli to byla jeho nebo moje chyba. Říkám, že ničí, prostě nešťastná náhoda. Blbý čas a blbý místo. Jestli od něj něco chci. Ani omylem. Ve snu by mě nenapadlo po něm něco chtít. Dostávám domluvu “víc trub a buď opatrná”. Běžně se tu dává za nehody pokuta, jsem ale cizinka a chtějí si zachovat přátelské vztahy, takže mi žádnou nedají. Koukám na svojí helmu. Zdrápaná na levý straně. Probudila jsem se ale na pravém boku. Sama jsem sedřená z obou stran. Musela jsem se po dopadu ještě jednou otočit. Rodinka odváží motorku do servisu. Už jsem docela unavená, klepu se a pot ze mě teče po litrech. Konečně jdeme zpátky. Rodinka mi v autě za vše děkuje. Proboha proč? Starali se o mne jako o vlastní a neskutečně mi pomohli. Navíc oni jsou ti, kteří by po mě mohli něco chtít. V Asii obecně panuje pocit, že kdo je bílej, tak je taky bohatej. Mohli ze mě zkusit něco vytáhnout. Ale neudělali to. Místo toho o mě pečovali jako nikdo.

Rekonvalescence v soukromí = pohodička

Ubytko jsem si rezervovala snad nejlepší, co jsem mohla. Malý homestay, pokoj vybavený lednicí i vařičem. Těším se, až si uvařím. Majitelé homestay úplně zlatí. Jdu si dát večer kafe a hned mám pod nohou stoličku. Vodu co si koupím mi odnesou až do pokoje. V úterý ráno mi rodinka přiváží dokumenty z nemocnice. Motorku prý přivezou taky, nemusím se o nic starat. Zlatí, zlatí, zlatí. Dcera majitelů mě vezme vybrat a nakoupit, se vším mi pomůže. Karma asi existuje a já jsem musela být strašně hodná, protože to, jaké lidi jsem za tenhle týden potkala, je prostě neuvěřitelný. Dneska přijede David a já se těším, že budu mít společnost a někoho, kdo mi pomůže. Bude mi muset vyndat stehy. V nemocnici jsem se ptala několikrát, co s tím, ale nějak jsem se odpovědi nedočkala. Takže to budeme muset zvládnout sami. A taky se těším, až mě dostrká někam na pivo! 😀 Jo sotva lezu a všechno mě pořád ještě hrozně unavuje, ale když už myslím na tohle, tak je to se mnou dobrý.

Závěrem už jen to, co jsem se za ten týden a kousek naučila

  • Vietnamci jsou neuvěřitelně tvrdý, houževnatý a odolný národ, nemám jim za zlé ani to chování v nemocnici, prostě to tady funguje jinak a tenhle národ má ve finále můj velký obdiv.
  • Naopak naše rádoby vyspělá a moderní civilizace mi přijde ještě víc zhýčkaná a na hovno než před tím.
  • Stresujeme se v životě kravinama a nežijeme.
  • Rodina v tradičním slova smyslu u nás už dávno nefunguje, tady ano a je to úplně skvělý, můžeme jim jen závidět, že si stále drží své tradice a kulturu.
  • Že život je zatraceně krátkej a krásnej na to, abysme si ho kazili zlobou, nenávistí a negací.
  • Jak si podat stojanem od kapačky věci ze stolu, oblíct si kalhotky za pomocí jedný nohy, kolik toho vsákne jedna plínka a spoustu dalších užitečných dovedností.
  • Že řešit cestovní pojištění narychlo a říkat si “dyť je to jedno” je blbost, tahle sranda mě stála 25 tis. kvůli mojí hlouposti. Neudělejte stejnou chybu a pojištění opravdu věnujte pozornost.

Tak tohle byl můj týden a něco v nemocnici ve Vietnamu. Asi jeden z nejhorších v mém životě. Bude to znít divně, ale jsem za ten týden ráda. Beru to jako součást osudu a věc, která se prostě měla stát, která má nějaký důvod a která mě zase někam nasměruje. Nemám žádné negativní pocity. Jsem vděčná za to, jaké jsem měla a mám štěstí. Všichni ho máme. Jen si to občas neuvědomujeme. Přeju všem, aby to svoje štěstí ve svých životech našli a aby k tomu vedla míň bolestivá cesta než ta moje!

Close
Kontakt

Kontaktní formulář

Další kontakty:

lenka@ceskavmalajsii.cz
WhatsApp: +60 16-313 9792

 

Facebook
Instagram
Praktické
Powered by 12Go system
Close

Češka v Malajsii

Váš průvodce pro exotickou dovolenou

Češka v Malajsii © Copyright 2021
Close