Vítám vás na mém webu, který je důkazem toho, že i ten sebebláznivější sen se může splnit. Co tady najdete? Příběhy z mé 8 měsíční cesty po JV Asii z roku 2017/2018, informace, které vám pomohou při plánování dovolené v Malajsii i jinde, nabídku mých služeb průvodce na Langkawi a obchod s E-booky – průvodci a kuchařkou, které jsem vytvořila na základě vlastních zkušností. A jak jsem se vlastně na Langkawi, potažmo do Malajsie dostala?
Kdo jsem?
Moje celé jméno je Lenka Gazdová – pro pořádek, abyste věděli, kdo jsem, až se mnou budete řešit výlety nebo nakupovat na E-shopu. Úplně normální holka, která se nějakým dílem náhody, kterou občas dosud nechápe, ocitla na druhé straně zeměkoule v Malajsii.
Miluju cestování, dobré jídlo, vyjížďky na motorce, válení na pláži, západy slunce, vaření, divadla, knížky, jógu, kočky, poznávání nepoznaného, asijskou kulturu, hory, moře, jezera, vodopády a …a prostě všechno. Protože život je krásný a plný úžasných míst, lidí a chutí. A mě baví v něm žít, objevovat ho a učit se pořád něco nového. O sobě i o ostatních.
Jak jsem se do dostala do Malajsie aneb příběh, který se opravdu stal
Tenhle příběh je hoooodně hodně dlouhý, ale věřím, že pro mnohé může být inspirací a motivací. Nejen k cestování. Protože je příběhem o tom, že všechny sny, ač se zdají být jakkoliv nereálné, se mohou splnit. Takže jdeme na to.
Úspěšný pracovní začátek končící pádem
Po skončení studia střední školy v oboru knihkupectví v Mladé Boleslavi, kde jsem se narodila, jsem si podala přihlášku na vyšší odbornou školu a zároveň začala hledat práci. Nechala jsem to osudu stylem „co vyjde, to vyjde”. Vyšla práce. V kuchyňském studiu jako návrhářka a prodejkyně kuchyní. Ač jsem tuhle práci nikdy nedělala, naučila jsem se vše potřebné a zamilovala si ji. Vážně mě bavila.
Ovšem po třech letech mě bavit přestávala. Začínala jsem mít hrůzu z každého člověka, který vypadal, že míří k nám do prodejny. A tak jsem dala výpověď. Jenže co dál? Pokud nechcete dělat ve Škodovce, pracovních možností v Boleslavi zase tolik není. Takže jsem se nadšeně vrhla do podnikání v oboru realitní makléř a pojišťovací poradce. Řadím to mezi jeden z nejdebilnějších nápadů ve svém životě. Nemám v povaze někomu něco nutit, takže jsem si nevydělala vůbec nic. Naopak jsem ještě prodělala tak, až jsem utratila všechny své úspory a byla ráda, že mám alespoň na jídlo.
Jak se zrodila touha po cestě do JV Asie
Někdy v téhle době jsem poznala lidi, kteří jezdili pravidelně v zimě cestovat do Asie. Já věděla akorát to, že Thajsko existuje a Kambodža mi zněla jako země v Africe. Vyprávění byla lákavá, exotická, zajímavá a dobrodružná. Pomalu se ve mě začínala rodit touha po cestování. Jenže jsem neměla peníze. A tak jsem si při pojídání zapečených brambor s cibulí (protože na nic jiného jsem neměla) snila o dobrodružných výpravách a exotických destinacích. Na skutečnost, že bych peněz na takovou cestu zase tak moc nepotřebovala, jsem přišla až o pár let později.
Odjet do zahraničí a alespoň na chvíli si vyzkoušet, jak se žije jinde, jsem vlastně chtěla celý život. Obdivovala jsem všechny, kteří se někam vydali. Sama jsem na to neměla odvahu. A když jsem sama nebyla a doufala, že vyjedeme společně, bylo to snad ještě horší.
Nový pracovní začátek a další pád
Po půl roce trapných a neúspěšných pokusů být realitní makléřkou mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. Takže opět hledat práci. Skončila jsem v kuchyňském studiu stejného výrobce, jen o kus dál v Praze.
Práce mě zase začala bavit, byla jsem v hezkém prostředí a kolektiv, až na typické nešvary ženské skupinky, byl taky v pohodě. Moje finanční situace se zlepšila. Měla jsem svůj vlastní podnájem, užívala si drahé večeře a vína, kupovala pěkné oblečení. Viděno dnešní optikou, měla jsem opravdu luxusní život. A taky naprosto marný a prázdný. Peníze utracené za drahé oblečení jen proto, aby si člověk udržel svůj společenský status. A štěstí mi to stejně nepřineslo.
Po třech letech jsem začala být unavená ze zákazníků i povrchního kolektivu. Chtěla jsem z kuchyní pryč, ale kvůli (teď bych řekla DÍKY!) zásahu bývalého šéfa se nepodařilo a já skončila opět v kuchyňském studiu. Začátek byl fajn. Menší firma, menší kolektiv, celkově moc super.
Historie se ale opakovala a po necelých třech letech jsem na byla stejně vyčerpaná jako předtím. Vlastně hůř. Práce mě netěšila ani trochu, utápěla jsem se v pocitech marnosti, nic mě nebavilo, netěšilo a život mi nedával smysl. Mimo práci jsem nedělala nic, jen ležela v posteli a jedla. A pila.
Boj s depresí a syndromem vyhoření
Jednoho obzvlášť špatného večera, který by byl za normálních okolností fajn, ale mě vůbec nebavil, jsem cestou domů dost vážně uvažovala o tom, že moje existence tady asi fakt nemá smysl. Naštěstí mnou projel jakýsi záblesk uvědomění si a mě došlo, jak pitomé jsou tyhle myšlenky. Zároveň mi bylo jasné, že sama to nezvládnu. A tak jsem vyhledala odbornou pomoc a našla si psycholožku. Diagnóza? Syndrom vyhoření a středně těžké deprese.
S odbornou pomocí jsem se pomalu srovnávala sama se sebou. Zároveň jsem definitivně opustila svět interiérů a začala pracovat za barem. Odpočinek od předchozích prací skvělý, nicméně život v hospodském prostředí není zrovna nejideálnější. Nijak moc jsem to ale neřešila a vše nechala tak nějak volně plynout.
Záchranná brzda aneb sen se stal realitou
V té době se mi podařilo prodat byt, takže jsme se s mým tehdejším přítelem mohli vydat na moji vysněnou cestu do Asie. Cestu, o níž jsem dlouhé roky marně snila. Cesta, která byla záchranou brzdou na poslední chvíli. Dva měsíce v Thajsku, Kambodže a Vietnamu. Bylo to náročné a udělali jsme spoustu chyb, ale bylo to skvělé. Splnil se mi sen. Navíc jsem se od první chvíle v Thajsku cítila v Asii jako doma. Silný a neodbytný pocit, že tady je moje místo, že sem patřím.
Nedlouho po návratu jsme si koupili letenky na další dovolenou do Thajska. Při druhém odjezdu už jsem brečela jak želva (při tom prvním jsem se vážně těšila domů na normální jídlo, ze kterého se neposeru) a byla bych ochotná udělat a dát cokoliv za to, abych v Thajsku mohla zůstat.
A pak jsem se odhodlala k onomu osudovému kroku…
…a pár měsíců po druhém návratu jsem si koupila další letenku. Cíl: cestovat půl roku po JV Asii. Sama. Přítel jet nechtěl. Moje touha byla tak obrovská, že zmizel veškerý strach ze sólo cestování. Ostatně měla jsem letět až za půl roku a vše se jevilo strašně vzdálené.
A pak bylo najednou 1.11.2017 a já stála na ulici v Indické čtvrti v Singapuru. Byla jsem neskutečně unavená a hlavou se mi honilo jediné: „No do prdele co tady budu půl roku dělat”. Uteklo to a půl rok jsem ještě přetáhla. Projela Malajsii, Thajsko, Myanmar a Vietnam, potkala nespočet úžasných lidí, viděla spousty nádherných míst, sníst hromadu skvělého jídla a zamilovat se do Thajce.
Moje skvělé dobrodružství přerušila poměrně drsná nehoda na motorce, kvůli které jsem se po 8 měsících vrátila do ČR. Vyřídit si svoje věci a vrátit se zpátky do Thajska, kde jsem chtěla žít s tím, do koho jsem se tak zamilovala.
Zpátky na zem aneb návrat do Thajska
Realita všedního života byla ovšem trochu jiná, než prázdninová dobrodružství, takže netrvalo dlouho a všechno se opět změnilo. V okamžiku, kdy mi začalo docházet, že takhle to opravdu nepůjde, jsem během visa run na Langkawi potkala Malajce. Následně si odjela vyčistit hlavu a srovnat myšlenky na severovýchod Thajska a do Laosu. Malajec se jevil jako celkem inteligentní člověk a tak jsem se přes všechna svá předsevzetí rozhodla, že tomu dám šanci. A tak jsem se dne 1.11.2018, přesně rok od přistání v Singapuru, ocitla zpátky v Malajsii. A s Malajcem.
Po dvou měsících Malajec usoudil, že bych byla skvělá manželka. Dodnes netuším, kde se v něm ta odvaha vzala. Ale jsem za ní neskutečně šťastná!
Mno a tak se mým domovem stala Malajsie, konkrétně ostrov Langkawi. Neříkám, že navždy – nikdo nás neví, co se stane zítra, natož pak za rok. Momentálně jsem tu ale šťastná a spokojená. Život daleko od domova není úplně jednoduchý, jsem ale neskutečně ráda, že mě osud dovedl až sem a že realita předčila všechny mé sny.
Update 20.5.2022: Pořád jsem na Langkawi!
Rozhodně to ale nebylo jednoduchých 3,5 roku. Poté, co jsme úspěšně vyřešili papíry na svatbu a moje víza, což nám trvalo více než rok, přišel Covid. Byznys, který jsem zrovna úspěšně rozjela, se zhroutil jako domeček z karet. Najednou jsem byla bez práce, a stejně tak můj muž. Zůstali jsme spolu zavření v jednom malém pokoji. Neměli jsme kuchyň a koupelnu jsme sdíleli s dalšími třemi pokoji.
Nikomu asi nemusím vykládat, jak šílená to byla doba, zažili jsme si ji všichni. Přišla spousta okamžiků, kdy jsem si o svém muži rozhodně nemyslela, že je inteligentní – a vsadím se, že on měl úplně stejné pocity. Nicméně nějak jsme to celé ustáli. Hodně nám ty dva roky vzaly, ale hodně nám také daly. Krize jsou, byly a budou (ostatně ve kterém manželství nejsou že), ale my se pořád snažíme posouvat dál. A vcelku se nám to daří. Tak uvidíme, jaký bude další update za pár let…hlavně už žádné katastrofy!
Pokud jste dočetli až sem, tak vám moc přeji, abyste si užívali života co nejvíc to jde a na vše špatné, co bylo, hodně rychle zapomněli. Mějte se krásně a třeba někdy na viděnou na Langkawi.
Co si o mne můžete přečíst jinde
Rozhovor se mnou o životě v Malajsii