Ahoj, vítám tě na svém blogu věnovaném cestování. Doufám, že se ti bude líbit a najdeš v něm potřebné informace, inspiraci a motivaci. Hlavním obsahem jsou články s mými zážitky z cestování po Asii a ze života v Malajsii. Dále pak informace, které ti pomohou při plánování dovolené v Malajsii a především na Langkawi, kde žiji. Nabízím také individuální výlety na míru po ostrově a poradenství při plánování dovolené. Pokud se mě budeš chtít na cokoli zeptat, nestyď se a napiš mi. Každý, včetně mě, někdy cestoval do exotiky poprvé a žádná otázka není hloupá. Obvykle nekoušu a snažím se poradit co nejlíp to jde 🙂
Kdo jsem?
Moje celé jméno je Lenka Gazdová – pro pořádek, abyste věděli, s kým máte tu čest pokud se mnou budete řešit výlety apod. Úplně normální holka, která se nějakým dílem náhody, kterou občas dosud nechápe, ocitla na druhé straně zeměkoule v Malajsii. Občas tvrdohlavá, někdy urážlivá, cynická, ironická, pesimistická a s humorem černým jak obloha při zatmění měsíce. Všechny své negativní vlastnosti však dovedně skrývám pod maskou milé, příjemné, otevřené, tolerantní, vtipné a okouzlující mladé dámy.
Miluju cestování, dobré jídlo, vyjížďky na motorce, válení na pláži, západy slunce, vaření, divadla, knížky, zábavu, poznávání nepoznaného, asijskou kulturu, hory, moře, jezera, vodopády a …a prostě všechno. Protože život je krásný a plný úžasných míst, lidí a chutí. A mě baví v něm žít, objevovat ho a učit se pořád něco nového. O sobě i o ostatních.
Co bylo před Malajsií a jak jsem se do ní dostala?
Tenhle příběh je hoooodně hodně dlouhý ale věřím, že pro mnohé může být inspirací a motivací. Nejen k cestování. Protože je příběhem o tom, že všechny sny, ač se zdají být jakkoli nereálné, se mohou splnit. Takže jdeme na to.
Po skončení studia střední školy v oboru knihkupectví v Mladé Boleslavi, kde jsem se narodila, jsem si podala přihlášku na vyšší odbornou školu a zároveň začala hledat práci. Nechala jsem to osudu stylem “co vyjde, to vyjde”. Vyšla práce. V kuchyňském studiu jako návrhářka a prodejkyně kuchyní. Ač jsem to nikdy nedělala, naučila jsem se vše potřebné a tuhle práci si zamilovala. Vážně mě bavila.
Ovšem po třech letech mě bavit přestávala. Začínala jsem mít hrůzu z každého člověka, který vypadal, že míří k nám do prodejny. A tak jsem dala výpověď. Jenže co dál? Pokud nechcete dělat ve Škodovce, tak těch možností v Boleslavi zase tolik není. Takže jsem se nadšeně vrhla do podnikání v oboru realitní makléř a pojišťovací poradce. Řadím to mezi jeden z nejdebilnějších nápadů ve svém životě. Nemám v povaze někomu něco nutit a tak jsem nevydělala vůbec nic. Naopak jsem ještě prodělala tak, až jsem utratila všechny své úspory a byla ráda, že mám alespoň na jídlo.
Někdy v téhle době jsem poznala lidi, kteří jezdili pravidelně v zimě cestovat do Asie. Já věděla akorát to, že Thajsko existuje a Kambodža mi zněla jako země v Africe. Vyprávění byla lákavá, exotická, zajímavá a dobrodružná. Pomalu se ve mě začínala rodit touha po cestování. Jenže jsem neměla peníze. A tak jsem si při pojídání zapečených brambor s cibulí (protože na nic jiného jsem neměla) snila o dobrodružných výpravách a exotických destinacích. To, že těch peněz k tomu zase až tak moc potřeba není, jsem zjistila až o mnoho let později.
Vlastně jsem celý život chtěla zkusit na chvíli odjet do zahraničí a zkusit, jaké to je jinde. Obdivovala jsem všechny, kteří se někam takhle vypravili. Sama jsem na to ale neměla odvahu. A když jsem byla s někým a spolehála se na to, že vyjedeme někam společně, bylo to snad ještě horší.
Po půl roce trapných a neúspěšných pokusů být realitní makléřkou mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. Takže opět hledat práci. Skončila jsem v kuchyňském studiu stejného výrobce, jen o kus dál v Praze.
Práce mě zase začala bavit, byla jsem v hezkém prostředí a kolektiv, až na typické nešvary ženské skupinky, byl taky v pohodě. Moje finanční situace se zlepšila. Mohla jsem si dovolit svůj vlastní podnájem, drahé večeře a vína, pěkné oblečení. Viděno dnešní optikou, měla jsem opravdu hezký a luxusní život. A taky naprosto marný a prázdný. Peníze utracené za drahé oblečení jen proto, aby si člověk udržel svůj společenský status. A štěstí mi to stejně nepřineslo.
Po třech letech jsem začala být unavená ze zákazníků i povrchního kolektivu v práci. Chtěla jsem z kuchyní pryč ale kvůli zásahu bývalého šéfa se nepodařilo a já skončila opět v kuchyňském studiu. Ze začátku to bylo fajn. Menší firma, menší kolektiv, celkově moc super.
Historie se ale opakovala a po necelých třech letech jsem na tom byla stejně jako předtím. Vlastně hůř. Práce mě netěšila ani trochu, utápěla jsem se v pocitech marnosti, nic mě nebavilo, netěšilo a život mi nedával smysl. Mimo práci jsem dokázala jen ležet v posteli a jíst. A pít. Už dávno jsem byla na dvou lahvích vína denně.
Jednoho obzvlášť špatného večera, který by byl za normálních okolností fajn, ale mě vůbec nebavil, jsem cestou domů dost vážně uvažovala o tom, že moje existence tady asi fakt nemá smysl. Naštěstí mnou projel jakýsi záblesk uvědomění si a mě došlo, jak pitomé jsou tyhle myšlenky. Zároveň mi bylo jasné, že sama to nezvládnu. A tak jsem vyhledala odbornou pomoc a našla si psycholožku. Diagnóza? Syndrom vyhoření a středně těžké deprese.
S odbornou pomocí jsem se pomalu začala srovnávat sama se sebou. Zároveň jsem definitivně opustila svět interiérů a začala pracovat za barem. Odpočinek od předchozích prací skvělý, ale život strávený v hospodském prostředí není zrovna nejideálnější místo. V té době jsem to ale nijak neřešila a nechala vše tak nějak volně plynout.
V té době se mi podařilo prodat byt a s mým tehdejším přítelem jsme se vydali na mojí vysněnou cestu do Asie. Cestu, o které jsem dlouhé roky marně snila. Dva měsíce v Thajsku, Kambodže a Vietnamu. Bylo to náročné, udělali jsme spoustu chyb ale bylo to skvělé. Splnil se mi sen. Navíc jsem se od první chvíle v Thajsku cítila v Asii jako doma. Silný a neodbytný pocit, že tady je moje místo, že sem patřím.
Nedlouho po návratu jsme si koupili letenky na další výlet do Thajska. Při odjezdu jsem brečela a byla bych ochotná udělat a dát cokoli za to, abych tam mohla zůstat.
A taky jsem to udělala. Pár měsíců po návratu jsem si koupila letenku s cílem cestovat půl roku v Asii. Sama. Přítel jet nechtěl. Moje touha byla tak obrovská, že zmizel veškerý strach ze solo cestování.
Najednou jsem, dne 1.11.2017, stála na ulici v indické čtvrti v Singapuru a říkala si “no do prdele co tady budu půl roku dělat”. Uteklo to a půl rok jsem ještě přetáhla. Stihla jsem projet Malajsii, Thajsko, Myanmar a Vietnam, potkat spoustu skvělých lidí, vidět spousty nádherných míst, sníst hromadu skvělého jídla a zamilovat se do Thajce.
Moje skvělé dobrodružství přerušila poměrně drsná nehoda na motorce, kvůli které jsem se po 8 měsících vrátila do ČR. Vyřídit si svoje věci a vrátit se zpátky do Thajska, kde jsem chtěla žít s tím, do koho jsem se tak zamilovala.
Realita všedního života je však trochu jiná než prázdninová dobrodružství a tak netrvalo dlouho a celé se to nějak zvrtlo. Na visa run, za pouhé tři dny, jsem potkala Malajce. Následně si odjela vyčistit hlavu a srovnat myšlenky na severovýchod Thajska a do Laosu. Dne 1.11.2018, přesně rok od přístání v Singapuru, jsem byla zpátky v Malajsii. A s Malajcem.
Po dvou měsících Malajec usoudil, že bych byla skvělá manželka. Dodnes netuším, kde se v něm ta odvaha vzala. Ale jsem za ní neskutečně šťastná!
Mno a tak žiju na tropickém ostrově Langkawi v Malajsii. Nebudeme říkat, že navždy, protože nikdo z nás neví, co se stane zítra natož pak za rok. Momentálně jsem tu ale šťastná a spokojená. Život daleko od domova není úplně jednoduchý, jsem ale neskutečně ráda, že mě osud dovedl až sem a že realita předčila všechny mé sny.
Tak co, už věříte, že sny se mohou plnit? 🙂
