Češka v Malajsii

Párty v Bangkoku a punkový výlet do Prachuapu

Nějakou dobu jsem nic nenapsala, pohltil mě thajský no stress life style a jen jsem si užívala přírody, relaxu, pláží, jídla a vůbec všeho, co Thajsko nabízí. O tom všem později. Dneska to bude o tom, jaký to je, když potkáte někoho stejně tak skvělýho a bláznivýho, jako jste vy sami. A jelikož jsme byli dva, bude i dnešní psaní trochu netradičně z pohledu dvou osob. Tedy mě a Davida z Egoes and shoes outside, který mi připravil skvělý základ pro tenhle článek a kterému patří velký dík za to, že udělal větší kus práce za mě a tím mě nakopl k dalšímu psaní. A samozřejmě taky za super trip.

David: Vše začalo tím, že jsem se dohodl s Lenkou, se kterou jsem se potkal už v Krabi, že si dáme Bangkok společně. Lenka měla zajištěnej skromnej pokojíček ve skromným hotelu s bazénem na střeše, tak jsem se skromně připojil. Gentlemansky jsme to podělili dvěma, takže jsme brečeli oba, ale jen málo. Měla tam zároveň kamarády, čerstvě zasnoubený pár. Začínalo to snad i docela romanticky nebo co. Jenže Lenka mi svoji punkovou stránku předvedla už v Krabi, takže ta moje už netrpělivě poskakovala uvnitř a nemohla se dočkat, až dostane prostor v ulicích Bangkoku. No… Vše začínalo naším oblíbeným „průzkumem okolí“ ala „Kde maj pivo prdele? Hele tenhle obrubák bude dobrej, čum na toho týpka“. Následně pak samozřejmě přesun na střešní bazén + drinky.

Lenka: Celý to vzniklo tak, že já jsem si popíjela v Kanchanaburi a David v Khao Soku. Mě odjely kamarádky po dovolené a David opustil svojí workaway komunitu v Khao Soku. Najednou bylo strašně divný cestovat sám. Tak mě tak napadlo napsat „přijeď do Bangkoku“….jo chtěla jsem tě ještě vidět, protože jsem tušila, že by to mohlo být fakt dobrý. A taky jsem potřebovala zlevnit to svý skromný ubytko. Ehm. Sorry jako. Nebylo v tom jen osobní kouzlo, ale i chladná vypočítavost.

Průzkum začal oblíbeným „kde maj pivo?“ a skončil „sakra v tuhle hodinu se pivo už neprodává“. Tohle je asi jedinej stres, kterej vám Thajsko přivodí. Pořád myslet na to, v kterou hodinu se prodává a neprodává pivo. Naštěstí v hotelech zákazy neplatí a navíc mají happy hour. Takže socky si dají akorát ty dva drinky a pak vyrazí do ulic. Na další drinky v akci.

David: Večer jsme nalitý začali realizovat můj plán – vidět Khao San. Pověstnou uličku narvanou prostitutkama, prostitutama, turistickejma atrakcema, praženejma škorpionama a jinejma pičovinama. Mára a Blanka tam taky nebyli, tak se nadšeně připojili. Takže jízda tuktukem (v Bangkoku povinnost). Na Khao San samozřejmě následoval praženej škorpion, další chlast a … to je všechno. Mára nemohl… a já nemám prachy na hovadiny. Vrátili jsme se zpět na hotel dalším tuktukem a s flaškou oblíbenýho místního špiritusu „Hong Thong“ a vylili se znova u bazénu. Mára a Blanka šli spát brzo, takže se jen přišli rozloučit. Další den odjížděli….jak to mohlo pokračovat dál? Lenka je (bohužel/bohudík?) stejná jako já. Spát se nešlo. Vyrazili jsme znovu do ulic. Úplně stejně jako ty místní psi.

Lenka: Boužel/bohudík mám z posledních dvou let práce za barem takovej blbej zvyk, že když všichni končí, já se teprve začínám bavit. Pokud nejsem ve společnosti stejně postižených, musím většinou poslušně dopít, típnout poslední cígo, zavřít pusu a jít spát. Tebe jsem ovšem moc dlouho přemlouvat nemusela, vlastně jsem tě nepřemlouvala vůbec. Ani náznak obrany. Takže rychle nakoupit pití, než to zase utnou, zkouknout noční bazén, než nám ho zavřou a vyrazit zase do ulic.

David:  Dohnal nás hlad, takže jsme skončili na křižovatce, na pouliční vývařovně (jsou nejlepší!) a narvali se rejží se salty eggs, fazolkama ale hlavně krevetama a vepřovym bůčkem. Přepadla nás u toho filozofická nálada (alkoholici znají), tak jsme tam proseděli asi 3 hodiny v debatách a úvahách.

Bohužel jsem za tu dobu příliš nevystřízlivěl a když mě začala tahat starší prostitutka (prostitut?) do uličky, cestou zpátky na hotel, už jsem se skoro zapomněl bránit. Naštěstí se konečně odněkud vynořila Lenka a já pohotově ukázal prstem WIFE!!! „Paninka“ se lekla a začala se Lence omlouvat a já utekl.

Jenže ne na dlouho. Na hotel jsme bohužel nedošli…

Lenka: Původní plán byl, že se jen někde usadíme a vypijeme si naše „Thai libre“, čti Hong Tong s colou. Nějak nás to ale zaválo do jídelny, kde jsem už byla den předtím. Jakmile jsme viděli tu spoustu jídla, okamžitě nás přepadl hlad. A z tebe vypadlo, že sis nevzal peníze. Se pozná gentleman. No super, já mám 220 bahtů, to se vážně nacpeme. A nacpali! Kouzlo těchhle vývařoven spočívá i v tom, že se ve dvou můžete nacpat krevetama a vším možným a bude vás to stát v přepočtu na naše 130 Kč. A ještě vám ochotně donesou hrníčky s ledem na vaše vlastní pití. Když pití došlo, pustili jsme se do nějakého jejich čaje, co byl na stole. Byl cítit po houbách. To by tak nějak odpovídalo tomu, co všechno se dělo dál. Ale spíš asi nádobí lehce chycený plísní.

Dostala jsem za úkol vyfotit šlapku. David mezitím odháněl jinou. Kdoví, jak to bylo, třeba se mě jen chtěl zbavit a já byla s tím focením moc rychlá, tak si vymyslel tu historku o manželce. Možná se jen trochu styděl za svoje preference 😀 Tak já budu příště pomalejší jo?

David: Když jsme procházeli kolem týpků, který kalili na ulici, začali nás tahat mezi sebe, ať se jako připojíme. Netrvalo jim to moc dlouho a už jsme tam byli přikovaný k židličkám a střídali se s Lenkou o panáka. Borec to dolejval hned, jak jsme dopili.

Začalo mě to trochu děsit, že to už asi nedávám, ale Lenka se smála, jak kdybychom byli na nejlepší atrakci na matějský. Takže jsem se jen nervozně zkoušel vyptávat co to pijeme, ale pokud znáte thajce… škoda mluvit. Prostě se jen zubil a ukazoval palec. Tak jsme chlastali.

Ještě jsem si párkrat postěžoval Lence, že jestli ještě borec doleje, tak hodim šavli. Nehodil.

Místo toho jsem ožil. Nějakou dobu to tak pokračovalo a pak už si jen pamatuju, jak jsem si vyhrnoval nohavice od kraťasů. Nevim proč. Asi jsem chtěl zase po nějáký době dělat „žabího muže“ nebo nějakou tu mojí pičovinu, co mě občas napadnou…. jenže borcovi se to zalíbilo. Byl extrémě rychlej. Během vteřiny jsem měl přilepenou jeho ruku na tom mým chlupatym (žabím) stehýnku a začal ukazovat to nechutný taliánský gesto líbání vlastních prstů „delicious“. Já byl o něco pomalejší. Vyskočil jsem se spožděnou reakcí od stolu a řekl mu něco ve stylu „fuck it man, I’m out“. Nebo úplně něco jinýho. Bylo mu to prdel a nechal nás odejít. Jen otočil hlavu zpátky na klipy Majkla Džeksna který tam celou dobu přehrával na mobilu.

Takže jsem promeškal další asijskou nabídku sexu. Podruhé. Ale bohužel vždy jen s mužem. Už tomu možná budu příště otevřenější. Bavili jsme se o tom s Lenkou a shodli jsme se, že by to třeba nebylo tak hrozný, že mají stejně šidítka. Zkusim to ještě promyslet.

Lenka: Pro mě to nebylo první popíjení s Thajcema, takže jsem se nijak nebála a hrdinně do sebe lila panáky. Frajer to na tebe zkoušel vlastně od začátku, jenže nejdřív jsme si toho moc nevšimli. Já jsem si toho všimla dřív než ty. Pak jsem ti to řekla. Chtěl jsi jít. Ale já nechtěla. Na mě nikdo nesahal, takže pro mě sranda až na půdu. Pak sis vyhrnul ty kraťasy. Ze srandy, jestli borec něco udělá. Udělal. Doteď jsi mi neprozradil, kam až se mu ta ruka dostala. Dle mých útržků vzpomínek poměrně dost vysoko. Pak už jsi ale vyskočil dva metry do vzduchu a já taky. Když jsem viděla ten tvůj vyděšený výraz, bylo mi tě fakt líto, i jsem se na chviličku zastyděla, že jsem se tak smála. Výmluva WIFE tady moc nezabírala a tak jsme se raději rychle sebrali a šli pryč. Naštěstí se mu evidentně pořád líbil víc Majkl než ty.

Cestou na hotel ještě proběhl pokus o nákup motorky, dostali jsme se až na 50 bahtů, které jsme ovšem bohužel neměli. Tvoje nabídka „twenty without batery“ se taky nesetkala s  moc velkým úspěchem. Tuhle epizodu jsme ovšem oba zjistili, až když jsem druhý den koukla do telefonu.

David: Cestou znovu na hotel (pokus 2) nás ale nenapadlo nic lepšího, než že vezmeme znovu tuktuk a pojedeme zkontrolovat Khao San, jak to tam asi vypadá po akci. Lenka mi totiž fascinovaně vyprávěla o tuně bordelu a spících lidech na ulici, takže mě to samozřejmě učarovalo a kejvnul jsem na to asi jako když chytne mízu starej metalovej fanoušek do krku.

Na Khao San nebylo nic kromě prázdnejch lahváčů před podnikama, pár zoufalců a skupinky zevláků, ke kterejm jsme se nadšeně přidali. Postupně ale odpadli a zůstal jen ladyboy, kterej o mě neměl zájem! Což jsem popravdě nepochopil a ztrácím vlákno.

Lenka: Jo Khaosan byl tentokrát hodně slabej, pamatovala jsem si zajímavější věci. Ladyboy měl zájem o mě. Výmluvu HUSBAND nám moc nežral, ale naštěstí byl dost unavenej a jakmile si dojedl svojí polívku zmizel taky. Nejzajímavější na tom byly asi ty naše chytrý oduševnělý diskuze po cestě tam i zpátky. Myslím, že jsme stoprocentně museli vyřešit všechny problémy lidstva. Škoda, že si to ani jeden nepamatujeme. Vsadím žabky, že by to bylo na Nobelovku.

David: Z Khao Sanu už jsme šli po svejch při ranním svítání opravdu na hotel. Vytuhli jsme totálně. Vzbudil nás hotelovej telefon v poledne. Jasně. Měli jsme už dávno bejt venku. Check out do 12:00. Takže zase balení v chaosu, v mém případě spíš připínání věcí na krosnu ze všech stran. Šli jsme zpět na křižovatku, kde jsme měli v noci jídlo a objednali si vývar s prasečí krví od babči. Najedli jsme se a já po cestě na hlavák začal cítit, že co jde dovnitř, musí občas i ven. Když jsme šli do krámku pro pití, sekl jsem se u vstupu. Lenka na mě vyděšeně koukala a já ještě vyděšeněji na ní. Už koukala vydešeně i prodavačka, (strach je mezinárodní záležitost). Lenka: „co je?“ Já (zelenej): „Poseru se.“ Lenka: „Tak si kup pití a jdeme hledat hajzl.“ Já: „To nedám, už mi to oblizuje textil“. Normálně jsem odtamtud zdrhnul. Bágl jsem zahodil za rohem, kam Lenka dorazila a počkala tam. Já mezitim doběhl na benzínku a vykopl dveře od tureckýho hajzlu. Dlouho jsem něco takovýho nezažil. Téměř jsem se u toho rozbrečel štěstím. Kdyby tam nebyla ta benzínka, normálně bych stáhnul kalhoty na ulici. Nekecám. Když jsem se vrátil, chvíli jsem to v sobě nechal porovnat a jak jsme tak leželi na tom betonu, Lenka povídá: „hele… co kdybychom odložili ještě ty svý odlišný cesty a dali ještě Prachuap Khiri Khan? Já bych chtěla vidět moře… (chtěl jsem tam jet před Bangkokem)“.

Co myslíte že jsem jí na to řekl…

Galerie

Lenka: Já jsem měla být dávno nejen venku z hotelu, ale taky jsem tou dobou měla provádět boarding na let na Penang. To bych ovšem nesměla jít spát v 8 ráno. Už když jsem odjížděla z Kanchanaburi, měla jsem pocit, že chci v Thajsku zůstat delší dobu. A pak už jsem měla opět i takové tušení, ne vlastně tentokrát už jsem si byla jistá, že nějakej další společně strávenej čas bude výbornej. Tak jsem si to letadlo prostě nechala uletět.

Balení v naprostém chaosu, v mém případě zběsilé házení věcí do batohu. Doteď nechápu, že jsem tam nic nenechala. Narozdíl od tebe.

Jo polívka, ta byla výborná, škoda, že jsem to s tou krví nevěděla dřív…nebo vlastně asi dobře, tyhle prasárny totiž nejím. Krev, zabíjačky apod. se mi absolutně hnusí. Je to odporný, nechutný a nikdy bych to nepozřela. Jo byla fakt suprová. Nikdy neříkej nikdy.

Zelenej, bílej, utíkající…asi si musel vypadat fakt děsně, protože ta babča, co tě na ten záchod navedla, nám pak přinesla ještě hromadu papírových ubrousků. A pití. A brambůrky. Taky byla fakt dost vzdělaná a věděla hodně o ČR. Taky nás pozvala k sobě domů. Bohužel to sraníčko mělo dost dlouhý trvání a než pominulo, tak babča musela odjet. Tak třeba příště.

V tý kocovině mě sice napadlo, že když neodletím, tak budu mít overstay = průser, ale tak co, někde jsem četla, že to stačí zaplatit a je to v klidu. No trošinku se mi to prodražilo. Protože jsem chtěla k moři a ty – klidně to prozradím hned, stejně to máš už na FB – ses toho samozřejmě chytil. Jak jinak. A díky bohu za to!

David: Po tom, co Lenka zmínila její nápad vydat se k moři, následoval jen můj pohotový souhlas, že to cítím úplně stejně a běželi jsme pro jízdenky. Lenka tak nechala propadnout letenku do Malajsie a já odložil Chiang Mai (odkud jsem měl let do Barmy) na neurčito.

První dva večery jsme pojali opět „punkověji“. Inspirováni „bangkokskými street squattery“ a omámení hmatatelným pocitem ultimátní svobody jsme po jejich vzoru přespali na ulici.

Lenka: Ten pocit svobody a volnosti byl naprosto hmatatelný a neuvěřitelný. Celý život jsme naprogramovaní tak, že něco „musíme“. Do školy, do práce, zaplatit složenky, na oběd k tchýni, natřít plot, vyvenčit psa. Svázaní pravidly žijící ve zdánlivé svobodě. A my jsme najednou byli doopravdy svobodní. Nemuseli jsme vůbec nic. Jen zapíchnout prst do mapy, koupit lístek na vlak a pak už se jen nechat unášet s pivkem v ruce a větrem ve vlasech vstříc dalším zážitkům.

Zvolili jsme Prachuap Khiri Khan, kam jsme oba chtěli jet už předtím, ale nějak se to nestihlo. Dorazili jsme dost pozdě večer, takže o toulavé psy nebyla nouze. Mám z nich dost strach, ale naštěstí se ti nějakým zázrakem podařilo zastavit moje počínající hysterické záchvaty přicházející v pravidelných pětiminutových intervalech.

Jo ohřívání polívky, to byla věc. Začalo to docela dobře ořezáváním plechovky od piva. Vypadalo to dost sexy. Musela jsem si udělat fotku. A poslat jí kámoškám. Asi jen dvěma nebo třem. Možná čtyřem. Ehm. Mělo to dost úspěch. To víš holky z Prahy, my známe jen falešné hipstry, kteří si v kavárně Bio Oko popíjejí svůj club maté a v džungli by do pěti minut umřeli. Protože jsou tam pavouci. A špína. A vlhko. Zkazilo by jim to účes. A zpotili by se. NO FUJ.

No a pak….pak jsme po dvou hodinách jedli studenou polívku, která, jak jsme vzápětí zjistili, byla zkyslá. Ani psi jí nechtěli žrát. Úplně přesně nevím, čím to je, ale v Thajsku některé věci fungují jinak než u nás. Suché dřevo a papír tady prostě nehoří. Tady hoří jen plast, kterej si lidi pálí každej večer před barákem. Takže jsme ve tři ráno povečeřeli krabičku lentilek, zbytky vánočního cukroví, které mi dovezly kámošky a zapíjeli to nějakou pochybnou lacinou místní kořalkou. Pod molem se zvesela proháněly krysy a pár švábů v naději, že pár drobečků spadne i dolů. Spadlo. Hned má člověk pocit domova, když má i zvířátka.

David: Podruhé pak přímo na ulici, kde jsme techniku vylepšili a ohřáli si čaj v ešusu nad svíčkou. Trochu jsem si zablbnul a udělal tomu provizorní „plotýnku“ ze štípanýho bambusu (myslím, že to na Lenku udělalo dojem a konečně pochopila, že se dostala do situace, kdy čelí šarmu strašlivýho macho-samce).

Ráno nás ale trošku překvapili s rybím trhem. Teda. Jak koho. Lenka večer gůůůglila a říká: „hele my spíme uprostřed rybího trhu, snad se ráno neprobereme mezi rybama“.

V podstatě se to vyplnilo. Kdybych nepřikurtoval plachtu přes „čelo“ tý pergolky… Lenka vstala kulišácky brzo a nechala mě spát. Já tam ležel jak chrobák v hamace a místní, kteří věděli, si mě chodili prohlížet.

Takže ráno nic moc, ale už jsem si na tyhle hořkosti, který vlastně rychle sládnou, poměrně zvyknul.

Lenka: Samozřejmě, že udělalo. Dokonce ještě dřív, než si myslíš, jak si mohli všichni přečíst o kus výš. Pravěké instinkty v nás ještě stále nevymřely, i když se je vytrvale snažíme zatlačovat do pozadí a víc, než na svůj instinkt dáme na počet lajků na instagramu. Chlap prostě rozdělává oheň a ženská chodí pro sendviče do 7/11. Hlavně, že máme ty role rozdělený.

Já jsem vlastně nespala skoro celou noc. Předvečer mých 33 narozenin. Takže jsem celou noc přemýšlela o blbostech a bilancovala svůj život. Když začalo vycházet slunce, šla jsem se umýt do „naší koupelny„, což byl vlastně veřejný záchod. Místnost metr na metr se šlapacím záchodem, betonovou nádržkou na vodu a kohoutkem na její napouštění. Kohoutek byl naše sprcha. Celý to bylo obrostlý plísní. Jak jinak. Ale povýšili jsm. VVečer předtím nic jako sprcha neexistovalo, takže tohle byl nejvyšší možný luxus. Samozřejmě i tady jsem se nevyhnula přemýšlení. V den mých 33 narozenin je mým nejvyšším dosaženým luxusem kohoutek se studenou vodu na hajzlíku obrostlém plísní. Nevadí mi to. Právě naopak. Poprvé v životě mám opravdu intenzivní pocit, že jsem tady, že žiju, že jsem. Ten pocit je tak silný, že se mi svírá žaludek a hrudník mi drtí těžký kámen. Největší uvědomění a zážitky přicházejí až po opuštění komfortní zóny. Poněkolikáté za tuhle cestu slibuji sama sobě, že svůj další život nepromarním.

A nemysli si, na mě taky čuměli. Bylo to ještě kousek za Prachuapem, ve vesnici Khlong Van. Rybářská vesnice, kde vidí bělocha jednou za rok a najednou běloška, co se jim tam promenáduje při východu slunce s kartáčkem v puse po nábřeží. Taky bych čuměla.

David: Třetí noc už jsme si zaplatili hostel a spali v takovým zvláštním „kotci“. Ale oba jsme z toho byli nadšený a zdálo se nám to strašně super. Byli jsme tam navíc jediný. Je to pár postelí na konci baru. Takže vlastně bydlíš přímo v baru a máš tam volnej pohyb. To byl taky takovej bizár. My bizáry ale moc rádi.

Horší bylo, když jsem se vrátil ze sprchy, že jsem našel Lenku otřesenou uprostřed místnosti, kde byly ty „kotce“ a kde jsme spali. Když se vzpamatovala a byla schopná mi říct co se stalo, vypadlo z ní, že viděla ženskou sedět nahoře na jedný z postelí. Shit.

Protože mě tyhle věci odjakživa zajímají, trošku jsem si už předem studoval nějáký asijský fenomény…

Radši jsem se nevyptával na podrobnosti, protože jsem měl svý představy a šli jsme hrdinsky spát (jo spal jsem u vrátek od naší kóje).

Lenka: To místo se mi líbilo, fakt že jo. Sami v opuštěném baru…cool. Až do chvíle, kdy jsi se odebral do sprchy a já JÍ tam uviděla. Seděla v kóji nad náma a koukala na mě. Bylo to pár vteřin…pár vteřin, na které do konce života nezapomenu. A těch 10 minut, než jsi se vrátil ze sprchy bylo asi nejdelších v mém životě. Měla jsem chuť se sbalit a utéct, ale místo toho jsem tam jen stála, neschopná pohybu a s rozklepanýma rukama. Totálně paralyzovaná. Pak jsi se vrátil a ptal se mě, co se stalo a já se rozbrečela. Emoce musely ven. Děkuju a jsem ti vděčná, že jsi se nesbalil a neutekl, že ses mi nesmál, žes mi věřil a žes mě dokázal jakž takž uklidnit. Protože já jsem byla úplně a doslova v prdeli. To místo mě začalo děsit tak, že jsem se bála jít i na záchod. Uvědomovala jsem si každý detail toho zvláštního místa. Místo, kde byli ještě před chvílí lidi a najednou je tady pusto a prázdno. I zvenku ta budova působila zvláštně. Když jsem druhý den vyšla ven na sluníčko, měla jsem pocit, jako bych vylezla z jiného času a prostoru. Možná si teď všichni řeknou, že jsem fakt magor, ale já na tyhle věci věřím. Věřím, že existuje něco mimo nás, mimo naši existenci, něco paralelního, něco neuchopitelného, něco v jiném čase a prostoru. A občas se tyhle dva světy protnou.

P.S. fakt se mnou ještě chceš jet na další trip? 😀

David: Zůstali jsme tam i na další noc, protože mě zkosil kašel a rýma (únava + posraný klimatizace). Jsem připravenej snad na všechno, jen ne na tohle. Hlavně ne rýmu bože. Jenže se stalo. Takže jsem poslední dny trošku trpěl. Možná víc Lenka, těžko říct 😀

Lenka: Nebylo to tak hrozný…a víc to nebudeme rozebírat 😀

David: Při výstupu na místní chrám na skále (nádherná dominanta městečka) jsem měl seriózní incident s gangem opic na vrcholu. Chtěl jsem si tam zameditovat uprostřed plácku. Takže jsem si sundal žabky, samozřejmě, a uvolnil se. V tu chvíli vyběhla opice a sebrala mi jednu z bot. Když jsem k ní šel, cenila na mě zuby a vypadala celkově dost tak nějak jako „nasraná samice“, takže jsem vždy zacouval. Nemohl jsem tu žabku prostě dostat, takže jsem to prakticky vzdal. Ještě jsem zkusil výměnu za petku, na kterou jsem jim ukazoval, že se dá jako houkat a tak, ale nic. Vzdal jsem to. Mrzelo mě to, protože jsem žáby dostal k narozeninám v práci od mejch oblíbenejch „vivantisaček“. Ale nebrečel jsem! Jen jsem to žaloval Lence. Ta se za mnou za chvíli vrátila a dala mi ji. Koukal jsem jak puk. „Jak jsi to udělala?“. Vyměnila ji za krabičku od cigár! Bestie chlupatý. Určitě si myslely, že jsou ještě nějaký uvnitř.

Lenka: Už dávno jsem se přestala fixovat na věci a normálně bych se na to vykašlala, ale věděla jsem, že jsi je dostal a že pro tebe mají i jinou hodnotu, než tu materiální. Tak jsem jednala. Ale měla jsem strach, ne že ne, opice umí být pěkné svině.

Chrám a výhled z něj byly ale úžasné, stejně tak rybářská vesnička dál po pobřeží s výhledem na skály, vesnice s dřevěným chrámem a tradičním obřadním pohřebním místem i jeskyně s ležícím Buddhou ve skále nad vesnicí. Kde všechny tyhle místa jsou neprozradíme. Myslím si, že krása těchhle míst je i v nedotčenosti turistickým ruchem a v okamžiku, kdy do míst začnou proudit davy lidí, se jejich atmosféra zkazí. Kdo se opravdu zajímá o Thajsko a jeho kulturu, respektuje je a má k nim úctu takovému místu určitě neublíží. Ale takový člověk umí použít mapu a najít si „ta svoje“ místa sám a nepotřebuje naší nápovědu.

Mimochodem, když už jsme u toho pohřebiště – jak příznačné ocitnout se zrovna tady, vzhledem k událostem předchozích dní – v buddhistické kultuře není smrt vnímána negativně, ale jako akt znovuzrození, čemuž jsou přizpůsobené veškeré rituály. A to je mi vážně sympatický.

David: Takže žabky přece jenom pokračujou cestu. Vyrazily s náma třetí třídou zpět do Bangkoku, odkud jsem už musel do Chiang Mai. Z Chiang Mai pak do Yangonu, odkud tyhle hovna smolím.

Zítra se odevzdávám do útrob buddhistickému chrámu, tak možná příjdete o můj velmi peprný slovník, někdy až příliš přepeprnělý.

Vím. Asi už je to potřeba.

Hoj!

Lenka: Jo cesta třetí třídou, to je vážně peklíčko…ale krásný….a naučí vás spoustu věcí. Třeba to, že se dá spát i v podřepu. Nebo na podlaze. Nebo s nohou za krkem. A tak. Prostě thajská vlaková jóga.

Na závěr jsme dali ještě dvě noci v Bangkoku, já se dokopala na imigrační a ty sis vyležel svojí rýmičku. Pak jsme se rozloučili, ty sis odjel do Barmy a já dál zevluju v Thajsku. A tím to všechno skončilo. Nebo teprve začalo?

Je to zajímavé nebo užitečné? Pošli to dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře