Češka v Malajsii

Seznámení s thajskou reggae komunitou na Ko Samui

I cesta může být cíl. Tak nějak zkráceně by se dala popsat moje výprava na Ko Samui. Potom, co David odfrčel do Chiang Mai a já se vybavila razítkem, které mě opravňovalo pobýt v Thajsku další měsíc, bylo třeba vymyslet, kam dál. Blanka s Markem byli na Ko Samui a tak jsem se rozhodla, že jim ty líbánky trochu nabourám. Kdo neví, kdo je David a proč jsem prodlužovala víza, dozví se v článku Nonstop párty v Bangkoku a punkový výlet do Prachuapu.

Nejlepší zážitky čekají za komfortní zónou

Ve svém naprosto uvolněném stavu mysli „nějak to dopadne, no stres“ mě ani nenapadlo bookovat si lístek na vlak do Surat Thani. První třídou jsem stejně jet nechtěla a do druhé a třetí není třeba nic bookovat. V sedm jsem se odhlásila z hotelu. O půl hodiny později jsem zjistila, že vlak v 8 je beznadějně vyprodaný a třetí třída v něm ani není. Tak jo, pojedu později. Alespoň si můžu koupit lístek do třetí třídy. Po snídani, kterou jsem zabila sotva hodinu, jsem zakempila mezi naše staré  známé bezďáky. Docela mi to čekání s nima uteklo.

…a proto jezdím ráda třetí třídou vlakem

Prý že se třetí třídou v Thajsku dá jet maximálně pár hodin a na delší cesty to není. Jasně, když máte dva týdny dovolené, nechcete trávit čas dlouhými přesuny. Ale když máte neomezeně času a slovo „to nejde“ vám zní stejně jako „to by se mělo vyzkoušet„, je volba jasná. A tak si najednou sedíte ve třetí třídě a kolem vás je 90 % Thajců. Těch 10 % bílých nejpozději do 4 hodin vystoupí. Protože delší jízda je pro ně nekomfortní. Přitom ta správná sranda začíná až v okamžiku, kdy to dávno přestalo být pohodlné, vlak je poloprázdný a má už dvě hodiny zpoždění.

…je tady totiž vždycky sranda…občas až moc

Thajci se rádi baví. Ve vlaku neuvidíte nikoho čumět do telefonu. Začnou se spolu bavit i lidi, kteří se neznají. A dříve či později osloví i vás. Je běžné si tady navzájem nabízet jídlo i pití a jelikož jsem v celém vlaku jediná bílá a navíc holka, starají se o mě jako o princeznu. Taky se tu statečně popíjí a pokuřuje. Ve vlaku se běžně kouří mezi vagóny, po půlnoci už se s tím ale moc nepářou a zapálí si normálně na sedačkách. Docela čumím. A když si zapálí jointa čumím ještě víc. Mám před sebou ještě pěkný kus cesty a tak s díky odmítám. I tak je tady srandy docela kopec. Thajci lítají po vlaku a rozjíždí slušnou party. Je mi snad až líto, že musím vystoupit.

Jak se dostanu do přístavu?

Vystupuji, na FB mám v přátelích účastníka Thajské superstar, několik pozvánek na přespání u lidí doma, až budu v jejich městě, jsem nacpaná k prasknutí a taky pekelně unavená. Tím moje cesta ovšem nekončí, ještě se musím dostat na Ko Samui. Pokus taxikáře, jak mě natáhnout nevyšel a já se vydávám do města. Asi jsem tak úplně nevyhrála, protože to znamená táhnout se pěšky. Jsou tři ráno a potřebuji se přiblížit k přístavu. Který je 40 km daleko. Platit si za hotel mi přijde zbytečné. Dochází mi baterka na telefonu, power banka i notebook jsou taky KO. Nějak jsem po tripu s Davidem nestíhala dobíjet úplně všechno. Holt když je jen jedna zásuvka pro dva lidi vyzbrojené noťasy, mobily a powerbankami, je to malinko těžší.

…nedostanu…nevadí, vyspím se na ulici

V 7/11 kupuju colu – potřebuji se udržet ještě chvíli vzhůru – a vyrážím do města. Jdu sotva pět minut a před autobusovou zastávkou mě zarazí děda, co tu bydlí v dodávce s tím, že v šest ráno odsud jede autobus. OK. Mám tři hodiny. Odmítnu pozvání do dodávky, zaujmu pozici na lavičce a za štěkotu místních psů usínám.

Galerie

Konečně jedu na Ko Samui!

Autobus nepřijel v šest, ale v sedm. A nejel do přístavu, ale jen do města. Kde mě totálně tuhou budili ať vypadnu. Tak fajn, teď ještě najít odkud jede bus do přístavu. Na mapě je autobusáků několik, navíc musím šetřit baterku, ať najdu svoje ubytování na Samui. Co teď? Co bysme dělali bez telefonu? Samozřejmě, otevřeli pusu. Za chvíli sedím v autobuse do přístavu a opět usínám. Stejně tak na lodi. Jsem vážně hotová. Vystupuji z lodi, telefon KO. Nevydržel. Vím jen, v které části bydlím a zhruba si pamatuji mapu. Ani nevím, jakým zázrakem se mi podařilo najít můj hostel. Asi mám fakt orientační smysl. Odpadám do postele, konečně!

Zevlování na Samui a seznámení se s thajskou reggae komunitou

Můj Rich resort beachside hostel byl vážně pecka. Hned na pláži, s bazénem, kapslový typ a za pár korun. Viděno mojí optikou naprostý luxus. Pro ty, kdo chtějí víc soukromí mají i dvoulůžkové pokoje. A hned pod schody tetovací studio. S jehož osazenstvem se seznamuji hned druhý den. Pro potetovanou holku není moc velký problém se někde seznámit s tatéry. Tímto se odstartovalo moje poznávání thajské reggae komunity. Do té doby jsem absolutně netušila, jak moc Thajci frčí na reggae. Vlastně je to i docela dost logické vzhledem k jejich povaze a přístupu k životu. A mě to zase pěkně zapadlo do aktuální nálady. Muzika, pohoda, fajn lidi, no stres. Stav mysli, do kterého jsem se chtěla dostat. Možná, to byl i magický červený měsíc, kdo mě přivedl do téhle duševní rovnováhy. Mno a možná to bylo i něco jiného…přeci jen jsme v reggae baru…jo teď už jsem neodmítala ani trochu 🙂

Z Ko Samui jsem popravdě neviděla moc. Dvě pláže, reggae bary, night market. Víceméně jsem se pohybovala ve velmi těsném okruhu hostelu. Prostě jsem svůj pobyt na Samui totálně prozevlovala. A bohatě mi to stačilo. Odpočívat, bavit se, poznávat kulturu a nikam se nehonit. Tohle je výhoda dlouhodobého cestování. Nemusíte pospíchat a snažit se stihnout vše, protože víte, že když nestihnete jeden chrám, vodopád nebo cokoli jiného, uvidíte místo toho deset dalších. A tak jsem si dala relax, novou kérku a naladěná do totální pohody začala přemýšlet, kam dál.

Líbí se ti článek? Pošli ho dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře