1 000 km a moje motorka – 2. měsíc ve Vietnamu začíná

Po měsíci, který jsme s Lenkou strávily objevováním severního Vietnamu nadešel ten smutný okamžik loučení. Poslední večer po příjezdu z Yen Bai byl tady. Ještě před posledním společným pivkem na rozloučenou, jsem si došla vyzvednout motorku. Koupit si vlastní motorku a projet s ní Vietnam byl můj dlouholetý sen. Jak moc mi tenhle nákup změní život, jsem ještě v tu chvíli netušila.

První jízda ulicemi Hanoje a poslední pivo

Vyzvedávám motorku a přede mnou je první brutální výzva. Převézt si jí na svůj hostel přes totálně zasekanou a crazy Hanoj. A samozřejmě jsou v centru zátarasy, protože svátek. Proplétám se uličkama mezi davy lidí. No paráda. Po hodině ujedu cestu, kterou jsem šla 15 minut pěšky. Uffffff. Teď si pivo fakt zasloužím. Dáváme s Lenkou pivko zadara, který máme na našem Chien hostelu a vyrážíme do ulic. Nemáme v úmyslu žádnou velkou party. Jen posedět, pokecat, dát si spolu pivko a hlavně moc nesmutnit. Vždyť se za chvíli uvidíme. Já mám v plánu sjet na jih, dát si workaway a počkat na Davida, se kterým pak budu měsíc výletit. Pak se přes Laos přesunu na motorce do Thajska až na Koh Phayam. Za Penem a Lenkou, která bude zatím výletit na Bali a Jávě. To byl tak nějak zhruba plán. Plány se ovšem často mohou měnit

Moje vysněná úplně vlastní motorka

Jak dělat byznys snadno a bez nákladů? Učte se ve Vietnamu

Chtěly jsme si dát s Lenkou poslední drink stylově a tak jsme vyrazily hledat reggae bar, který jsme si našly na mapě. Už se nám po reggae stýskalo. Nenašly jsme a místo toho jsme se usadily na ulici u piva za 5 Kč. Neuvěřitelný, jak se dá dělat byznys. Sud piva vystrčený na ulici, pár židliček, kelímky a jede se. Taky to tady podle toho vypadá. Mraky ožralých mladých kolem. Jsem snad stará nebo co, ale tohle mě prostě nebaví. Nebo spíš nemám ráda tyhle prvoplánový turistický místa a atrakce. Po dvou pivech stejně veškerou zábavu ukončuje policie. Babka rychle balí židličky stejně jako všichni ostatní prodejci piva na ulici. Zřejmě mají nějaký noční klid, nevím. Každopádně z policie tu mají opravdu velký respekt. Na ulicích zůstává po vší té srandě pěkný bordel. No co, malý ohýnek přímo na ulici vyřeší vše.

A vyrážím směr jih! Konečně na svojí motorce!

Po snídani přivazuji batoh na motorku a loučím se s Lenkou. Naštěstí vyjíždím a nemám moc čas smutnit, musím se soustředit na cestu, kterou jsem si na sebe vymyslela. A že jsem si teda vymyslela! Sjet dolů na jih do oblasti Bai Xep, kde jsem si domluvila workaway. Teda doufám, že domluvila, protože ačkoli mi několikrát psali, ať potvrdím příjezd, adresy jsem se zatím nedočkala. Každopádně jedu a chci ujet cca 1 000 km za tři dny. Samozřejmě, že bych jim mohla napsat, že přijedu za týden a cestu si rozložit. Ale já nechci. Chci to ujet. Nepotřebuji se po cestě nikde zastavovat, budeme střed Vietnamu projíždět později s Davidem. Takže to prostě MUSÍM ujet. Občas umím být strašně umanutá a tvrdohlavá. A tvrdá sama na sebe. Dávám si výzvy a úkoly, které je sakra těžké splnit. Proč to dělám? Vážně nevím, prostě jsem taková. A někdy si za to docela i nadávám. Následující tři dny jsem si nadávala dost.

2 hodiny v hanojském provozu, silnice, města, silnice a změna v chování lidí

Vlastně jsem si nadávala už cca dvě hodiny po tom, co jsem vyjela z Hanoje. Teda já jsem vlastně ty dvě hodiny jenom vyjížděla z Hanoje. Šílenej provoz, trochu mrholilo, no prostě ideální podmínky na jízdu na motorce. Soustředit se na cestu bylo dost vyčerpávající. Ale já musela jet dál. A tak jsem jela. A jela a jela a jela. Celou dobu jsem projížděla víceméně pořád městy, takže nic moc extra zajímavého ke koukání nebylo. Zaznamenala jsem ale citelnou změnu v chování lidí. Kdekoli jsem po cestě zastavila, všude byli příjemní, ochotní. Ceny byly poloviční oproti severu, takže mi bylo jasné, že se mě tu ani nikdo nepokouší natahovat. Doopravdy příjemná změna.

Takový normální den v Hanoji na silnici

…a kde budu spát? Věčně se opakující dilema a “problém”

Začínalo se stmívat a poprchávat. Bylo by na čase najít si nějaké ubytování. Ale ještě kousek ujedu. Jasně zase to moje překonávání hranic. Z kousku byl docela velký kus, protože jsem žádné nepotkala. Nakonec jsem dojela až do Vinh. Zvládla jsem svých prvních 300 km. Docela dost velké město. Samá kasina a luxusní hotely. Až moc. Nedaří se mi najít ubytko v ceně, která by se mi zdála vhodná. Tak že bych snad jela ještě dál? Jsem úplně hotová a prší. Kdyby nepršelo, spím venku. Jenže ono prší. A tak nasednu na motorku, že ještě kus ujedu. Naštěstí hned za městem potkávám celkem levný hotel, 200 tis. dongů za vlastní pokoj s koupelnou ještě jde. Je deset večer ale naštěstí hned vedle narazím na jídlo. No naštěstí. Mají jen cosi z napůl rozvařené rýže, konzistence někde mezi kaší a polívkou. V ní kusy masa, které se ve Vietnamu do polívky sekají včetně kostí a chrupavek. Nevím, jak to jedí oni, já se v tom znechuceně hrabu. Dneska jdu spát evidentně hladová. Pivo to jistí, prej je to tekutej chleba.

Asi umřu…ale je to skvělý! Až na to, že mi opět dojde benzín…

Druhý den vstávám…teda nevstávám, lezu a to doslova. Bolí mě celý tělo. Svaly, o kterých jsem doteď netušila, že je mám, bolí jak pes. Uááááá. A to mám jet ještě dva dny?! Mno to bude pěkný. Každopádně úkol je úkol že jo. Přivazuju bágl na motorku a vyrážím. Svaly na rukou mě bolí tak, že mám pocit, že neudržím řídítka. Při první příležitosti zastavuju na kafe a říkám si, jaká jsem kráva blbá. A to jsem se sebou ještě zdaleka neskončila. Ruce i já se nějakým zázrakem vzpamatujeme a jede se dál. A je to super. Už to nejsou jen samá města a cesta je zajímavější. A baví mě, fakt že jo. Užívám si jízdu, svobodu i svojí volnost. Až tak moc, že mi dojde benzín. Mělo to vystačit ještě tak na sto kiláků…mno ale je fakt, že jsem nepočítala s tím, že popojížděním v Hanoji jsem spotřebovala asi něco víc. Nevadí, dojdu na benzínku, kterou jsem naštěstí před chvílí minula, rukama nohama si řeknu o natočení něčeho do lahví a můžu zase frčet.

…a že se nemůžu rozhodnout, kde zastavím

Pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli dojedu až do Danangu nebo zastavím už v Hue. Chtěla jsem do Danangu, ale byla jsem vážně unavená a říkala jsem si, že by bylo lepší zastavit v Hue. Jenže. Když už jsem měla být v Hue, začalo mi být divné, že pořád jedu a nikde nic. Jsem kdesi v lesích, tma jak v prdeli a nikde nic. Zastavuji, koukám do mapy…aha, najela jsem na nějaký obchvat. No ale když jsem tu, pojedu dál. Chytřejší by bylo se vrátit. Jenže ve mě se zase ozýval ten debilní čertík, co mi našeptává “to zvládneš”.

….takže se řítím černočernou tmou s hoooodně chabým světlem

Takže čertík i já jedeme dál. Cesta vypadá, jak když vede do pekel. Nikde žádné domy, žádné světlo nic. Tmu jen občas protínají světla kamionů řítící se tmou, předjíždějící se a vytlačující mě ze silnice. Světlo z mojí motorky je hodně hodně slabé. Chvílema mám vážně strach. Totálně vyčerpaná zastavuji na nějakém odpočívadle v naději, že tu třeba bude nějaké ubytování. Není. Dáme si s čertíkem cígo a jedeme dál. Co už že. Když už jsem za Hue, čertík rozhodne, že když už jsme zvládli tohle, dojedeme až do Danangu. Je to KOUSEK. Ano, vše, co se zdá být v Asii kousek, je daleko jak svině. Ale do Danangu je už jen pár kilometrů. To bych je ovšem nesměla objíždět přes hory! Ano, je tu nový most. Pro kamiony a auta. Ostatní musí přes kopec. Mám dost. Do Danangu dojíždím v 11 večer a beru první ubytování, co vidím. Ulepená, zaprášená, pokrytá mastným prachem od oleje a benzínu stojím pod sprchou, nechávám na své znavené tělo dopadat kapky vody a říkám si, jestli by fakt nebylo lepší stát někde u sporáku.

Hned druhý den mi začal blbnout foťák v mobilu, takže z celé cesty mám jen jednu rozmazanou fotku jídla. Vypadá to dost divně, ale bylo to super, stálo to 15 Kč a po všech těch Pho to byla vážně úžasná změna.

Den třetí – jsem v cíli! A asi fakt umřu ufff

Poslední den mě čeká míň kilometrů, ráno si můžu dopřát dost spánku, kafe i pořádnou snídani. Krajina je ještě hezčí, než den předtím a cesta mě baví víc a víc. Z workaway mi nikdo zatím nenapsal adresu, ale já jsem si je našla na mapě. Měla mě tahle komunikace varovat. Já místo toho dojela na místo. V deset večer. Ztahaná jak pes ale náležitě hrdá na sebe sama. A byla jsem blbě. Moje místo je kousek vedle. Můžu ale dnes zůstat tady, najíst se, vyspat se a zítra přesunout. S úlevou si dávám jídlo, pivo a těším se na svoje workaway. Tady to vypadá příjemně, určitě i druhé místo bude fajn. Mno…

Close
Kontakt

Kontaktní formulář

Další kontakty:

lenka@ceskavmalajsii.cz
WhatsApp: +60 16-313 9792

 

Facebook
Instagram
Praktické
Powered by 12Go system
Close

Češka v Malajsii

Váš průvodce pro exotickou dovolenou

Češka v Malajsii © Copyright 2021
Close