Češka v Malajsii

Lenka a Lenka ve Vietnamu, část X. poslední trip v Yen Bai

Po návratu z výletu na Cat Ba a Ha Long bay nám ještě zbývalo pár dní do Lenky odletu. Zůstávat jen v Hanoji se nám úplně nechtělo a přemýšlely jsme, kam dál. Ve hře bylo Moc Chau a Yen Bai. Oboje vypadalo dobře, takže kam jet? Jednoduše se vše rozhodlo na autobusáku. Vyřazení proběhlo stylem „u kterýho okýnka nás míň naserou“. Jelikož v Lence to bublalo už od ojebu v Cat Ba, nebyl úplně velký problém jí vytočit. Já jsem se naštěstí vyřvala na taxikáři po dojezdu do Hanoje a už jsem byla v klidu. Mno takže u okýnka na lístek do Moc Chau na Lenku paní vyštěkla, ať počkáme. A hned vzápětí začala vypisovat lístek, který jsme nechtěly. My jsme se přišly jen slušně a s úsměvem zeptat na odjezd, dobu jízdy a tak. Netrvalo ani minutu a Lence sršely blesky z očí. Lenka sice nasraná, ale účel světí prostředky. Bylo rozhodnuto, jdeme k jinému okénku a jedeme do Yen Bai.

Sehnat motorku v Yen Bai = vyčerpávající úkol

Do Yen Bai jsme přijely zhruba ve čtyři hodiny odpoledne. Samotné město nevypadalo nic moc a proto padlo rozhodnutí přesunout se někam o kus dál na klidnější a zapadlejší místo někde vesnici. Takže sehnat ubytování a motorku. Ubytování nebyl problém, stačilo najít kavárnu s wi-fi a něco si zabookovat. Bylo nám jasné, že dojedeme bůhví kdy večer a shánět něco na místě by mohlo být komplikované. S motorkou to byl zase porod. Paní v kavárně o žádné půjčovně nevěděla. Nevadí, google ví všechno. Našel nám dvě půjčovny motorek v celém městě. Vyrazila jsem se zeptat do té bližší. Nepůjčujeme. Aha. Občas mám pocit, že když se jim něco nechce, řeknou nemáme, nevedeme, nejde apod. Ještě oběhnu čtyři servisy kolem, jestli náhodou i nepůjčují. V jednom jsem skoro i uspěla ale chtěli po mě zálohu 6 mil. dongů (na naše cca 5 400 Kč). Za zaprášenou motorku bez zrcátek, na které nejspíš jezdil ještě jejich děda. Bylo mi naprosto jasný, že peníze zpátky bych už neviděla. Jde se dál.

…s již obvyklými dohady o ceně

Do vzdálenější půjčovny jdeme obě. Když se po půl hodině absolutně splavené doploužíme na místo, je tam jen maminka majitelky. Volám si s majitelkou, chce 200 tis. na den. Ani nemusím říkat, jak ta motorka vypadala. Ano, další shit. Cenu usmlouvám na 150 tis. a podmiňuji si ji tím, že budeme platit za tři dny. Motorku si bereme v šest večer, budeme ji mít dva celé dny a další den ji vrátíme v poledne. Ano, teoreticky jsou to dny 4, ale je šest večer, vracíme v poledne a cena je poměrně dost vysoká, takže 4 dny platit nehodlám. V Thajsku se třeba cena normálně počítá za 24 hodin. Majitelka souhlasí. Nechávám jim svůj pas, do papírů uvádím datum převzetí i vrácení a dohodnutou celkovou cenu. Mám takové neblahé tušení, že papír nic znamenat nebude. Moc jsem se nespletla.

Motorku usmlouváme ale pro jistotu se necháme ojebat na jídle

Jsme hladové a je už úplně jasné, že pojedeme za tmy. Nemá cenu honit čas a lepší bude se v klidu najíst a jet v pohodě než být hladová a unavená. Usazujeme se ve vedlejší restauraci, která vypadá celkem příjemně. Samí místní, paní v hrnci na zemi něco smaží, malé židličky, všichni milí a usměvaví. Prostě pohodička a idylka. Objednáváme si jídlo, co paní smaží, něco jako karbanátky. Jsou opravdu skvělé. Začnou nám nosit další jídla, která jsme si ani neobjednaly. Ve Vietnamu ani jiných asijských zemích není úplně neobvyklé, že někdo chce pohostit cizince, takže se nad tím nijak nepozastavujeme. Spíš naopak, přijde nám to jako milá pozornost. Jsou fakt úžasní. Sednou si k nám, snaží se s námi bavit, fotit. Je sranda a cítím se vážně dobře. Tohle mě baví. Pak nám donesou účet. Zamrzne mi úsměv na rtech a málem mi vypadnou oči z důlku. Cena je 170 tis. za obě. Běžná cena jídla na ulici je kolem 30 tis. na osobu, pivo max. 15 tis. Ptáme se, co je za co. Nechceme se nechat jen tak. Nakonec platíme 150 tis. a se značným pocitem hořkosti odjíždíme. Je mi vážně zle z takového chování.

Šílená cesta za tmy a deště…a konečně vytoužená vesnička

Cesta probíhá celkem v pohodě. Za tmy to sice není nic moc, občas prší a neustále troubící kamiony mi taky nepřidávají ale co, musím si zvykat. Za chvíli pojedu sama a lehké to taky určitě nebude. Zabookované Vu Linh Homestay vypadá příjemně, mladí majitelé s dětmi, čaj na uvítanou, všude klid a ticho. A mají tu štěňátka jůůůůůů. Zvířátko vždycky uklidní, zvlášť, když vám skočí do postele se pomazlit. Akorát Lenka si druhej den začala stěžovat, že jí všechno svrbí. Ty roztomilý štěnátka mají asi blechy 😀

…a bezcílné toulání se vesničkami

Druhý den se probouzíme do lehkého deště. Ale všechno je krásně zelené a svěží! Jsme vážně v krásném prostředí. Chvíli se věnujeme práci a když déšť ustane, vyrážíme na výlet po okolí. Nemáme žádný cíl ani plán. Prostě jen jedeme. Odbočujeme tam, kam nás to zavane. Užíváme si svěží zelená rýžová políčka, hory, jezero, děti pasoucí krávy i zapadlé vesnice a jejich poklidný život. Miluju tuhle svobodu a bezcílné toulání se. Když nás přepadne hlad, zastavíme u jedné místní restaurace. Mají jenom Pho. Po měsíci ve Vietnamu vám Pho začne připadat jako sprostý slovo. Je všude kolem vás a není úniku 😀 Nicméně je suprová, rodinka příjemná a my dáváme ještě kafe. Začne brutálně pršet. Takže ještě pivo. Prší ještě víc. Další prosím. Majitelka si k nám přisedá a za pomoci google translate se dáváme do řeči. Poraď mi, jak to děláš, že jsi tak bílá. Vtipný je, že jsem opálená víc než ona. Další pivo. Zvou nás na rodinnou večeři. Nebudu lhát, po předchozí zkušenosti jsme z toho trochu rozpačité. Ale stejně prší, takže kývneme.

…a pozvání na rodinnou večeři

A byla suprová! Jídlo je nejen ve Vietnamu důležitou součástí života a dávají si na něm záležet. To, že se sejde u večeře celá rodina není svátek, ale běžná večeře. Lidi tady ještě žijí spolu. Máme několik druhů jídla v malých miskách, sedíme na podložce na zemi a každý si nabírá, co chce. Všechno je strašně dobrý. I kozí maso, co fakt smrdí, je dobrý. A sdílení jídla a způsob stolování se mi strašně líbí. Všechno se vydatně zapíjí kořalkou, kterou má majitel v obrovské hliněné nádobě, ze které nabírá půllitrovou plastovou konvičkou. Vypije se jich hned několik. Ovšem po večeři už pijí jen čaj. My dvě blbky samozřejmě pivo že jo. Zas ho do sebe lejeme jak správný holky z Čech 😀 Po večeři se kouří, pije, kecá, je pohoda a už je vlastně úplně jedno, že si nerozumíme. Když potkáš fajn lidi, nemusíš jim rozumět. Zvlášť, když jsi nalitej. Jsem strašně ráda, že jsme je potkaly, zase si můžu držet svojí víru, že ti špatní, na které jsme narazily, byly jen malé výjimky. Fascinuje mě i to, že vás cizí člověk pozve k sobě domů na večeři, aniž by vás znal, aniž by vám rozuměl. Troufám si říct, že v ČR by se to nestalo, jsme až moc uzavření. A ano i nepřátelští a vyhrazení vůči cizincům. Je čas odjet, půjčujeme si pláštěnky a vyrážíme. Na řízení lehce pod vlivem pyšná nejsem, ale popravdě řečeno, užily jsme si po cestě fakt dost srandy.

…a vodopády, odlehlé vesničky i nadšené děti a usměvaví místní

Druhý den je – až na večeři – skoro stejný jako předchozí. Jedeme si kam chceme, projíždíme vesničky zase na druhou stranu. Párkrát dojedeme i na úplný konec silnice. Absolutně zapadlé vísky na konci světa. Vypadají i dost opuštěně, lidi jsou asi v práci na polích nebo někde. Tam, kde lidi jsou, sbíhají se na chodník a mávají nám. V jedné znich se stavujeme na jídlo a okamžitě se k nám začnou sjíždět všechny děti z vesnice. Jsme jak opičky v cirkuse ale vlastně je to strašně milé. Narazíme i na pěkný vodopád, u kterého si dáváme kafe s parádním výhledem. Na mapě není, takže bohužel neporadím název, ale kdo by potřeboval, můžu poslat mapu s přibližnou lokací. Stavíme se vrátit pláštěnky, dáme si další Pho a ačkoli jsme znovu pozvané na večeři, musíme odmítnout. Ráno vyrážíme brzy zpátky.

Galerie

Jak to asi tak mohlo dopadnout s cenou za půjčení skútru?

Cesta zpátky je za světla, sem tam trochu zaprší, ale jinak v klidu. Konečně se nám podaří i parádní foto úlovek prasete na motorce. Bez fotky prasete na motorce prostě nemůžeš z Vietnamu odjet. Vyhazuji Lenku i batohy v kavárně a jedu vrátit motorku. Zase jsme si vzaly jen malé batůžky a velké nechaly na hostelu. Je ale zbytečné, abysme jely do půjčovny obě. Nějak to snad zvládnu, i když tuším nekalost. Do kapsy si strkám jen pár dongů na svačinu. Nechci si brát žádné peníze navíc. Nerada lžu 😀 V půjčovně je jen babča a hned na mě vystartuje, že máme den navíc. Ukazuji papír, kde je odsouhlasený a podepsaný den vypůjčení, vrácení i částka. Nemluvě o faktu, že jsme dostaly motorku s prázdnou nádrží a vracíme ji téměř plnou. Babča po mě chce přerovnat a uklidit motorky. Fajn, třeba pak bude klid. A starýmu člověku ráda pomůžu. Ty po mě kamenem, já po tobě chlebem. Celá zpocená přerovnám pár motorek a babča zase začne s tím, že chce peníze za další den. K její smůle udělá tu chybu, že položí můj pas na stolek. A co udělám já? Hrábnu po pase a zdrhám. Zachovala jsem se hnusně? Možná si leckdo řekne, že tohle se nedělá. A ano, nedělá. Ale chtít dvojnásobnou cenu než je běžné a ještě platit navíc oproti původní dohodě? Ne to se taky nedělá. Cítím se v právu. I tak jsem lehce podělaná, že začne situaci řešit a někoho zavolá. Uleví se mi až za rohem. Ale evidentně nemá svědomí moc čisté a nic se neděje. Ufff.

Po chvilce ostré chůze na hranici sprintu se úlevně svalím do kavárny k Lence, zchladím se kafem a ledovým čajem a za chvíli už vyrážíme do Hanoje. Máme před sebou poslední společný večer. Pak Lenka odletí na Bali a já vyrazím na jih Vietnamu, kde mám domluvené workaway a naplánovaný sraz s Davidem na společný trip. Ještě netuším, jak se to všechno zvrtne, je mi jen smutno, že Lenka odjíždí. Společně strávený měsíc na tripu Vietnamem byl jedním z mých nejlepších tripů vůbec a myslím, že na něj do konce života nezapomenu.

Je to zajímavé nebo užitečné? Pošli to dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře