Se Sapou jsme se s Lenkou rozloučily o něco dřív než jsme původně plánovaly. Vlastně jsme zase tak moc neplánovaly a nebyly si do poslední chvíle jisté. Naše plánování vypadalo asi takhle: koukly jsme z okna, koukly jsme na sebe…“hmmm co myslíš?“….“hmmm nevím, se půjdu kouknout na autobusák, jestli jede něco přímo do Ha Giangu a uvidíme“.
Přesuny v Asii nejsou pro netrpělivé…tady se totiž nikam nespěchá
Za deset minut volám Lence z autobusáku: „tvle jede nám to za půl hodiny, tak co?“. Shodly jsme se na odjezdu, počasí bylo hnusné, takže byl zase čas vyrazit jinam. Rychle si zabalíme naše stále ještě vlhké oblečení a jedeme. Pro změnu místním autobusem. Za cenu lůžkového. Proč jen mám vždycky takovej blbej pocit, že místní platí míň? Na autobusech ve Vietnamu a obecně v celé Asii je poměrně vtipná jedna věc. Slouží pro přepravu nejen osob, ale taky různých zásilek a balíčků s bůhví čím. Někdy jsou to celkem běžné věci, ale někdy s vámi jede třeba 10 obřích květinových věnců nebo kohout, kterej nezavře hubu celou cestu. DPD by se tady neuživilo a Česká pošta už vůbec ne.
Tip č. 1: Nechte si batohy na recepci a na okruh si sbalte jen pár nezbytností, nebudete tak těžcí a pojede se vám lépe.
A nejen to. Jako vždy je zbytečné obtěžovat se s tankováním před výjezdem. Takže po výjezdu natankovat, umýt auto, stavět v každé díře na konci světa, pětkrát se po cestě zastavit na jídlo nebo zastavit a pokecat s kámošema autobusákama co zrovna jedou proti vám. Pospíchat se začne až v okamžiku, kdy si ti nebožáci vevnitř řeknou, že to bude asi na dlouho a jdou si taky zapálit. V ten okamžik do řidičů jak když střelí a začnou nás nahánět zpátky do busu. Za zvuků vydatného kohoutího kokrhání. Uaaaaaaaa pomoc! Cesta do Ha Giangu se nám zdála nekonečná, ale zadařilo se. Tedy zadařilo se dojet na začátek města, kde nás z busu vykopnou. Sharujeme taxík ještě s jedním klukem, cena je milé překvapení – taxikář se nás nesnaží natáhnout víc než je nezbytně nutné.
Jsou situace, kdy není šetření na místě
Hostel jsme klasicky zarezervovaly nejlevnější který se našel – Ha Giang 1 hostel. Jako všechny hostely ve Vietnamu krásně čistý, rekonstruovaný, s teplou vodou, internetem, ochotným personálem a dostatkem soukromí. Dokonce nám i nad mapkou vysvětlili trasu, kterou jsme měli v plánu jet. Pro jistotu jsme v okolí okoukly ceny za půjčení motorek. Cena za motorku z hostelu byla 150 000 dongů a nám se zdála moc. Jenže všude v okolí byly ceny stejné nebo vyšší. Vzaly jsme tedy motorku z našeho hostelu. A byla to super volba! Motorka byla nová a měla najeto jen pár set kilometrů. Došly jsme k závěru, že na takovou cestu se na půjčovném nevyplatí šetřit. Plán byl udělat okruh na sever od Ha Giangu v délce cca 350 km za pět dní. Hory, kopce, zatáčky, stoupání, klesání. Netušily jsme, co nás čeká. V hostelu naštěstí věděli a motorka, kterou nám půjčili byla v opravdu dobré kondici na takovou cestu.
Tip č. 2: Nešetřete na půjčovném za motorku, na okruh je třeba mít motorku v dobrém stavu.
Galerie
Jedeme! A opět se musím kamarádit s manuálem
Jediný problém – manuál. Jiná už nebyla. Sakra. Zase. Jo řídila jsem manuál na Ko Phayamu, ale jen párkrát a moc zkušeností s ním nemám. Jenže až si budu kupovat motorku pro další cestu Vietnamem, bude to nejspíš taky manuál. Jednou se to stejně budu muset pořádně naučit. A tak jsme vzaly motorku, naložily na ní naše malé batůžky, velké nechaly na recepci a jelo se. První metry a kilometry s manuálem byly celkem vtipné. Nakonec jsem si zvykla a manuál jsem si oblíbila víc než automat. Jen při tom podřazování v kopcích jsem byla lehce ve stresu. Byly jsme jaksi těžké a moc to nejelo. A já se bála, že jí zase zvednu jako na Koh Phaymu.
….ale tentokrát to jde bez problémů…A jsme na cestě!
Ale byly jsme na cestě a ten úžasný pocit svobody a volnosti lehce zaháněl veškeré obavy. S minimem věcí ale s pocitem absolutního naplnění. Tohle je život. Ne věci, majetek a každý rok nová telka. Ty mě nelákají. Chci svůj život prožít a naplnit zážitky. První kopce, údolí, rýžová pole, zatáčky, první z milionu Pho na vesnici kdesi uprostřed ničeho. Zastavujeme každou chvíli a děláme fotky jak zběsilé. Tímhle tempem okruh nedojedeme ani za měsíc 😀 Ale přesně z toho důvodu jsme si na něj vyhradily pět dní. Spousta lidí ho dá za tři dny, což si představuju jako dost velkou honičku a žádné kochání se.
Tip č. 3: Vyzkoušejte si řízení motorky dříve než na okruhu, okruh není vhodný pro začátečníky. Zkuste i manuál, s jehož půjčením se ve Vietnamu můžete také setkat.
…a zažíváme první neskutečné výhledy
A už jsou tady první doopravdické kopce! Strmé svahy, hluboká údolí až dostáváte závrať a rýžová políčka na takových místech, že nechápete, jak je obdělávají. A jak tady vlastně vůbec proboha dokázali postavit silnici? A jak to mám udělat, abych zvládla čumět a zároveň řídit?! Jasně bude se zastavovat prostě všude, protože i já chci čumět! A dělat fotky, videa a čumět a fotit a zase čumět a zase fotit. Neskutečný, že něco takového opravdu existuje a ještě víc neskutečný, že jsem opravdu tady.
Tip č. 4: Na okruh si dejte raději 5 dní, ať máte čas na všechny zastávky, výhledy a kochání se.
…a taky je to docela náročné
Stoupáme čím dál tím výš a začíná se zhoršovat počasí. Sakra sakra sakra. Je mlha, poprchává, kopce jsou prudší a zatáčky ostřejší. Poslední z kopců vyjíždím už za téměř nulové viditelnosti. Nahoře je naštěstí kavárna a my si tak můžeme odpočinout při hrnku skvělýho vietnamskýho kafe. A taky si užít parádního výhledu, který se před námi jako zázrakem otevřel. Mlha se najednou rozpouští. Prosím, ať už to tak vydrží! Jsem úplně hotová, vyřízená a před námi je ještě nějaký ten kilometr do prvního města.
