Vydařené i nevydařené plány v lokálním Mawlamyine

Stejně tak, jako jsem neměla plán, kam jet z Yangonu, tak jsem neměla plán, kam jet z Bago. Respektive chtěla jsem jet do Hpa-An, jenže… Autobus z Bago do Hpa-An žádný nejel. Nebo možná jel, ale díky jazykové bariéře mi zůstal utajen. Vlak mi přišel komplikovaný, protože nejel přímo, ale s přestupem. Časy nedohledatelné. Navíc ubytování v Hpa-An mi přišlo docela drahé nejlevnější pokoj 400 Kč/noc. A to se mi nechtělo dávat ani trochu. Pojedu tedy vlakem do Mawlamyine, je to jen o kousek dál a odtud si udělám výlet do Hpa-An. Opravdu nevím, čím jsem v tu chvíli přemýšlela. Kousek v Asii nikdy neznamená kousek…

Další skvělá cesta vlakem

Po snídani jsem se rychle zabalila a vydala se směrem na nádraží. Sdílený tuk-tuk 200 kyat…a já blbec předtím platila 2 000 za moto taxi. Cesta vlakem měla trvat cca 8 hodin, proto jsem si tentokrát koupila lístek do upper class za 3 500 kyat (56 Kč). Pokud budete hledat informace o vlacích, daleko lepší, než myanmarské stránky, je stránka týpka, který má cestování vlakem evidentně velice v oblibě. Jako já. Hledejte na https://www.seat61.com.
Rozdíl ordinary x upper class je jen v pohodlnosti sezení, jinak je vlak úplně stejný, včetně prodejců jídla a pití. Vedle mě přes uličku sedí starší pán s paní. Pán mi ochotně pomůže otevřít okno, když vidí, jak se s tím trápím a později se se mnou rozdělí o ovoce. A ještě později spolu s pánem chodíme kouřit do uličky ve vlaku. Nejdřív jsem se trochu bála – všude jsou cedule se zákazem kouření. Místní však zákazů nedbají a chodí normálně kouřit do prostoru mezi vlaky, kde jsou celou dobu otevřené dveře. Při rychlosti, kterou vlak jede, to není ani nebezpečné. Je to taková přiměřená trocha adrenalinu, při které se cítíte krásně svobodní a volní. A já se jí s radostí poddávám.

Využívání ne úplně tradičních způsobů přepravy mám strašně ráda právě proto, že tady člověk potká místní lidi. Příjemné náhodné spolucestující, kteří jsou opravdu nezištní a milí, prostě praví Barmánci.

Celkově je jízda vlakem strašně pestrá a barevná. Od prodejců všeho možného jídla a pití, výhledů na hory a chrámy rozseté po kopcích, na koupající se buvoly, na místní, co si dělají piknik s kytarou u řeky, děti co mávají vlakům i prodejce kořalky.
U posledních dvou bych se trochu zastavila. Děti mávající vlaku…to je tak roztomilé, jak mají radost z vláčku a mávají. Pravda je o dost smutnější. Na další stanici je dětí ještě víc a na další ještě víc. Pak si všimnu, že z okna vlaku létají peníze. Aha, takže děti nemávají, ale žebrají. Opravdu smutné. Mimochodem z vlaku nelétají jen peníze, ale také odpadky všeho druhu. Taky smutné.
A prodejce kořalky? Ten mě naopak pobavil. Vypadalo to totiž tak, že měl obrovskou kabelu, ve které měl v hlavní přihrádce obří kvádr ledu a v bočních kapsách zastrkané placatky s kořalkou. Podle stylu chůze to muselo být strašně těžké, ale po teplém rumu asi není poptávka.

Další okrádání…ach jo….

Konečně přijíždíme přes ohromný most do Mawlamyine. Trochu adrenalinová jízda. Taxikáři jsou ve vlaku ještě dřív než vlak zastaví a už nahání ovečky do taxíků. Ach jo na tohle si asi nikdy nezvyknu. Potřetí v Asii a stejně mě tahle vlezlost spolehlivě otráví. Všechny slušně odmítnu, vylezu ven a začnu se vyptávat a smlouvat. Jeden mi nabízí cestu za 1 500 kyat, to ještě jde, OK beru.
I když mi odkýval, že ví, kam chci, pořád mne chtěl odvážet jinam a cpát mi jiné hotely. Neustále jsem ho musela navigovat a nakonec mi asi 300 metrů od hotelu došla trpělivost a řekla mu, že tady dobrý. Ten kousek už dojdu. Neměl na vrácení, tak prý že mi nevrátí 500, ale jen 300…ach jo. To, že bych mu já dala méně samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Značně naštvaná jsem si vzala své tři stovky a odkráčela. Nejde ani tak o peníze, jako o princip. Tohle jednání se mi vážně nelíbí. Ještě se odněkud vyloupl jeho kamarád, to kdybych asi náhodou nechtěla zaplatit. Kamarád zřejmě taky neměl drobné.

Kde jsem v Mawlamyine bydlela a jak si mne našla otrava jídlem

Ubytování v hotelu Breeze Guest House je mi odměnou. Parádní výhled ze společného balkonu na řeku! Tak to je balzám na duši. Navíc majitel i personál umí anglicky a jsou strašně příjemní. Organizují i výlety a loď do Hpa-An. Hurá, to potřebuji. Domlouvám výlety a ptám se na doporučení nějaké restaurace. Radí mi nechodit na trhy, abych neměla problémy se žaludkem. Mno pozdě, ale to v tu chvíli ještě nevím.

Po super večeři v čínské restauraci Bone Gyi Restaurant se najednou cítím strašně slabá, ospalá a vyčerpaná a tak v devět večer už ležím v posteli. A v jednu ráno se probouzím se křečemi v žaludku a nutkavým pocitem na zvracení. Za chvíli se přidají i střeva. Takže už jsem se dočkala. Vlastně jsem i příjemně překvapená, že první problémy přišly až po týdnu v Barmě. Když jsem viděla hygienu zde, čekala jsem je mnohem dřív.
Viním jídlo z vlaku, protože jeho mastnou pachuť cítím ještě další tři dny. Bylo sice super levné, ale taky super mastné a vůbec nechci vědět, v jakých podmínkách vzniklo. Obecně barmská kuchyně je poměrně mastná a těžká. Jejím základem je sice rýže, nudle, zelenina a maso, ale úprava často probíhá za pomoci smažení v tunách oleje. Obecně jsem si v Barmě pochutnala nejvíce v indických restauracích, kterých zde byla spousta.

Galerie

Svíjím se v křečích ale na výlet prostě musím…po kom jsem tak tvrdohlavá?

Po vcelku bezesné noci vstávám ráno na výlet. Snídaně na terase s výhledem na řeku je naprosto úžasná, bohužel nejsem schopná jí pozřít. Udělám si alespoň fotku a dám trochu čaje. A můžu vyrazit na výlet. Ano slyšíte dobře. Normální člověk by asi zůstal ležet v posteli a hlavně se držel poblíž záchoda. Já ovšem ne, jsem občas pěkný sebetrýznitel a chci jet na výlet i kdyby já nevím co bylo. Takže do sebe nacpu tři pytlíčky Smecty a můžu vyrazit.

Asi nemusím říkat, že Smecta moc nepomohla, ale výlet byl super! Viděla jsem, jakým způsobem se vyrábí rohožky, gumičky, klobouky, látky, magnetické tabulky do škol, tašky na střechy. Bez strojů, ručně. V některých případech úmorná, namáhavá práce. Opravdu obdivuji vytrvalost a houževnatost místních lidí.
Tady se ukázky řemesel ještě obejdou bez nenápadného tlačení k nákupu jako na Inle Lake. Ano, na některých místech si taky můžete nakoupit, ale je to otázka vaší volby. Nikdo vás nenutí, nikdo na vás nekouká, kdy konečně vytáhnete peněženku a nikdo se netváří divně, když si nic nekoupíte. To je mi sympatické a ráda podpořím místní ekonomiku a lidi v jejich práci….a navíc se mi ta sukně fakt líbila…a ten náramek taky:-)
Udělala jsem dobře, za sukni platím 7 500 a za náramek 500 kyat. Na Inle Lake chtěli za maličký šáteček do vlasů 10 000 kyat! Jíst se ještě neodvažuji, tak alespoň doplním minerály svým oblíbeným isotonic drinkem 100 plus. Určitě doporučuji občas koupit, na doplnění látek potřebných pro tělo a dodání energie je super.

Jak mi (ne)vyšel můj skvělý plán na Hpa-An

Druhý den mám na ráno zaplacenou loď do Hpa-An, kde si chci prohlédnout některé jeskyně. Zároveň mám už koupený lístek na bus do Naypyitaw na 19:00 z Mawlamyine. Je to přeci kousek, takže krásně stíhám. Ehm! Jak mi nebylo dobře, tak mi jaksi vypnul mozek a moc jsem si nezjišťovala žádné detaily. Až když vidím, že všichni ostatní jedou s batohy, znejistím, jestli jsem neudělala trošičku chybu. Mám pár vteřin na to, abych se rozhodla, jestli si udělám jen výlet a večer využiji svůj bus nebo jestli se taky přesunu do Hpa-An. Vlastně vůbec nevím, jak dlouho loď do Hpa-An jede a jestli se vůbec stihnu vrátit. No nic, risknu to, ať je nějaký vzrůšo. Jako by ho bylo doteď málo.

Až na lodi začnu pátrat po informacích a zjišťuji, že loď jede 5 hodin. Aha! A záchod tady samozřejmě není, kde by se taky vzal na malé dřevěné loďce. Trénink svěračů začíná. Naštěstí moje potíže už nejsou tak hrozné jako předchozí den. A taky se jednou staví na záchod = přirazí se k bahnitém břehu, kde se při výstupu zaboříte po kotníky do bahna, abyste se následně probojovali k nejbližšímu křoví. Záchod tady nehledejte.
Po cestě taky zjišťuji, že mezi Hpa-An a Mawlamyine jezdí autobus, doba jízdy hodina. Najít ho dřív, mohla jsem jet s ním a měla bych tak spoustu času na jeskyně. Jízda loďkou je ale fajn. Čerstvý vzduch, výhledy na vesničky podél řeky a v závěru cesty krásné výhledy na hory kolem Hpa-An. Po doplutí do Hpa-An v prvé řadě najdu místo, odkud by měl jet bus do Mawlamyine. Zrovna jeden přijíždí. Měla bych dvě hodiny na prohlídku jeskyní, ale riskovat, že vše bude zase delší než si myslím a mě ujede večerní bus? No nic, Hpa-An a jeskyně budou muset počkat do další návštěvy. Vlítnu do busu a jedu zpátky.

Jeskyně jsem sice neviděla, ale jízda místním busem je zážitek, který snad předčí i jeskyně. Kousek za městem potkáváme předchozí autobus, který se rozbil a do našeho už tak nacpaného autobusu se nahrne dalších dvacet lidí. Na klíně mi skončí obří taška s nákupem a jedno roztomilé dítko. Lidi sedí na plastových stoličkách v uličce i na schodech v otevřených dveřích. Srandy kopec.

Loď do Hpa-An stojí 8 000 kyat, odplouvá ráno, doba jízdy 5 hodin. Autobus mezi oběma městy jezdí každou hodinu a stojí 1 000 kyat. Jo, šlo to provést o něco líp. O dost líp. Kdybych u toho trochu přemýšlela. Chybami se člověk učí.

Po příjezdu se na mě opět sesypávají taxikáři, jsem jediný turista, co leze z busu. Všechny zdvořile odmítám, zajdu za roh a seženu si odvoz levněji. Tentokrát mě hodí do hotelu v pořádku. I když už mám dávno po check-outu, můžu si tady dát sprchu a zrelaxovat před další cestou. Fajn přístup, to oceňuji. Odvážím se dát si trochu suché rýže a začnu shánět odvoz na autobus. Už dopředu se děsím dalšího dohadování o ceně, jak já tohle nemám ráda. Naštěstí mi zastaví týpek, co mi nabízí cenu 1 000 kyat, to je nejnižší co jsem zatím měla a bez smlouvání! Dobří lidé Myanmaru ještě nevymřeli! Taky umí dobře anglicky, paráda. V galerii najdete obrázek s jeho vizitkou. Kdybyste potřebovali spolehlivý odvoz v Mawlamyine, můžete se na něj obrátit.

Pár slov závěrem

Posledních pár dní mě dost vyčerpalo fyzicky a možná ještě víc psychicky, ale rozhodně svojí cesty do Mawlamyine nelituji. Zažila jsem a viděla spoustu pěkných věcí a že něco nevyšlo a něco jsem nestihla? No co, nemůže vždycky vyjít všechno a třeba se sem ještě někdy podívám.

Na cestu do autobusu kupuji placatku místního rumu za 16 Kč a vydávám se na cestu k Inle Lake. Uffff. Mám dost a to ještě nevím, co mne čeká dál.

Všechny články z mých 16 dnů v Myanmaru naleznete zde. 

Close
Kontakt

Kontaktní formulář

Další kontakty:

lenka@ceskavmalajsii.cz
WhatsApp: +60 16-313 9792

 

Facebook
Instagram
Praktické
Powered by 12Go system
Close

Češka v Malajsii

Váš průvodce pro exotickou dovolenou

Češka v Malajsii © Copyright 2021
Close