Probouzím se do třetího dne na naší cestě Ha Giang loopem. Po dvou dnech jízdy na motorce se cítím vážně dost unavená. Aby toho nebylo málo dostávám menstruaci a s ní spojené křeče v břiše a bolesti zad a kyčlí. K tomu se přidávají bolesti žaludku a pekelný průjem. Teda spíš sračka, řekněme si to na rovinu. Ideální stav pro další den na motorce. Zalézt zpátky do postele by vůbec nebylo marný. Ale přece se z toho NEPOSERU! Já ne, já fakt ne. Chvíle rozhodování, jestli si vzít to zpocený smradlavý oblečení anebo to, co mi nestihlo uschnout a je vážně dost nepříjemně vlhký. Na holky jsme se zbalily až neuvěřitelně úsporně, potřeba nebýt těžké musela ustoupit veškerému komfortu. A tak si každý večer přepíráme oblečení ve studené vodě v naději, že do rána uschne. Většinou neuschne. S myšlenkou “co tě nezabije, to tě posílí” do sebe hážu dva brufeny, startuju motorku a vyrážíme na snídani. Do podniku, který měl spoustu kladných recenzí. Jak moc hnusné a mastné to bylo se nedá ani vypovědět. No nic, co tě nezabije, to tě posílí. Hlavně se z toho neposrat. Doslova.
Byly jsme v Číně! (skoro)
Vyjíždíme a další nádherné výhledy nechávají zapomenout na všechny útrapy a nepříjemnosti. Rozhodneme se sjet z hlavní cesty a zajet někam do vesnic. Mapy tady už moc dobře nefungují a tak prostě jedeme tam, kam nás cesta zavede. A zavedla nás až na hranice s Čínou, kde jsme si za naprostého nezájmu pohraničníka, který si hrál hry na mobilu, udělaly alespoň pár fotek. Jestli by byl schopný rychlé akce v případě našeho přejezdu dál netušíme, ale riskovat to nehodláme. Radši si v jedné z vesnic dáme kafe a relax. K našemu překvapení paní majitelka mluví anglicky a je strašně příjemná. Na severu poměrně dost nestandardní situace.
Tip č. 1: zásobte se základními léky a ženy a dívky i tampony. Ve městech lékárny sice jsou, ale ty vám budou uprostřed hor k ničemu. Tampony jsou téměř nesehnatelnou věcí.
Skvělá vietnamská kuchyně? Ne vždy…
Oběd už taková hitparáda nebyl. Objednáváme si vepřové a zeleninu. Na talíři nám přistanou mastné kusy špeku plavající v oleji. Bléééééé. A smrdí to tady. Zvedá se mi žaludek a jdu raději ven. Dneska je evidentně den hnusného jídla. Mám pocit, že se proti mě všechno spiklo a že tenhle okruh je spíš taková stezka odvahy pro dospělé než výlet. A vlastně i je. I přes to, jak je to všechno krásný, je to i poměrně náročný. Výhledy naštěstí vše zachraňují a znova a znova zvedají upadající morálku.
Tip č. 2: . troubit, troubit, troubit…ač se vám to může zdát šílené, tak základní pravidlo bezpečnosti je troubit vždy a za všech okolností. Jiná pravidla neexistují.
Zářící Dong Van aneb Vietnamci jsou mistři kýče
Za několik desítek kilometrů a spousty výhledů přijíždíme do města Dong Van. Další disco city. Vždycky mě tu překvapí kontrast chudých vesnic a vytuněných měst v místech, kde by je člověk vůbec nečekal. Nad silnicí se vznáší svítící a blikající brány se srpy a kladivy, na chodníku lavičky obehnané obřím neónovým srdcem a stromy na náměstíčku jsou ověšené milionem růžových světýlek. Už jsem vám někdy říkala, že Vietnamci, potažmo celá Asie si libuje v totálním kýči? Nakonec se mi to ještě začalo líbit. Praha je fakt v tomhle nudná 😀 Ubytování jsme tentokrát zamluvily předem po cestě. Dnes jsme vážně rády, že nemusíme nic řešit a shánět. Jen zaparkovat motorku, odvázat batůžky, sprcha, rozvěsit oblečení, co doposud neuschlo, večeře a vytoužený spánek.
Galerie
Zlatý hřeb výletu – přehrada Ma Pí Leng Pass
Probouzím se odpočatá a s daleko lepší náladou než včera. Dneska nás čeká nejkratší úsek, venku svítí sluníčko a my si pouštíme svoje oblíbené reggae písničky. Paráda, paráda, paráda. Díky bohu, že všechny krize na cestě nemají nikdy dlouhé trvání. Přijíždíme k za mě největší pecce celého okruhu – přehradě Ma Pí Leng Pass. Nejdřív si u babči u silnice dáme sladké brambory z grilu se solí a pepřem a maso na špejli. Sedím si tam tak na té malé stoličce, pozoruji babču, co jí stačí pro byznys kovový rošt a nádoba s uhlím a znova si říkám, že v jednoduchosti je vážně krása. Pak už je čas na kochání se výhledem na údajně nejhlubší údolí jihovýchodní Asie. Několikrát zastavujeme na různých místech a když máme už asi milion fotek ze všech úhlů, už jen tak sedíme, pokuřujeme a vychutnáváme si tu nádheru. Chytá mě zase takový ten pocit, že bych se už nikdy v životě nechtěla z tohodle místa pohnout.
…a Bohem zapomenutá vesnička
Když se dostatečně vynadíváme, vyrážíme dál a opět sjíždíme z hlavní cesty do vesniček. Kopce jsou tu opravdu vysoké a údolí hluboké. Cestu dolů nám několikrát křižuje holčička pasoucí kozy. Jak se tu asi lidem žije? Daleko od civilizace, daleko od všeho? Přijíždíme do malé vesničky. Jeden obchod s minimálním výběrem zboží. Všichni stojí a koukají na nás. Dáváme si tu jeden redbull a chvíli odpočíváme. Celou dobu všichni mlčí a pozorují nás. Evidentně jsme tu za atrakci. Dál už je cesta rozbitá a tak se vracíme zpátky. Zkusíme ještě jednu odbočku, ale vede jen na jakési staveniště. Kde jsme opět za atrakci. Jak jinak.
Tip č. 3: dobře zvažte svoji fyzickou i psychickou kondici a řidičské schopnosti a dovednosti, Ha Giang loop opravdu není terén pro nezkušené začátečníky.
…a rozmazlení se v luxusním pokoji za 200 Kč
Za chvíli dojíždíme do města Meo Vac. Času jsme měli dnes spoustu, kilometrů moc nebylo a tak máme čas i na shánění ubytování na místě. Docela luxus jsme tentokrát vychytaly a za obvyklou cenu 200 tis. dongů. Máme dokonce i balkón. Na kterej se nám podaří zavřít dveře tak, že už nejdou otevřít. Po zbytek večera je o zábavu postaráno. Na cígo se leze oknem. Proč ne že jo. Večeře proběhne stylem pivo a špejle na ulici, což je za mě opravdu nejlepší jídlo, které tu člověk může dostat. Chuťově vždycky nesrovnatelně lepší než restaurace a za minimální cenu. Jsme za půlkou cesty, čtvrtý den byl nenáročný a super krásný, usínám dobře najedená a s pocitem, že jsme vážně sakra dobré!
