Češka v Malajsii

Lenka a Lenka ve Vietnamu, část VI. na cestě po Ha Giang loop

Po předchozím pošmourném prvním dni v sedle motorky a skvělém zakončení v podobě suprové večeře vstáváme do dalšího zataženého dne. Ale žijeme! Zvládly jsme první den a i když jsem myslela, že mi večer upadnou ruce a totálně se zhroutím, tak žiju a těším se na další cestu. Posilníme se lívanci s marmeládou, suprovým vietnamským kafem a po hromadné objímačce vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím.

Cesta pokračuje a WOW efekt se stupňuje

Užijeme si posledních výhledů na dva špičaté kopce typické pro tuhle oblast a už stoupáme do hor. Se zvyšující se výškou a snižující se hladinou zbytkového alkoholu dostávám v té výšce regulérní závrať. Tak tohle nebyl dobrej nápad. Příště maximálně jedno pivo k večeři. Po výjezdu následuje zase sjezd do vesniček v údolí. Vesnička schovaná mezi vysokými horami. Opravdu dobře schovaná. Už vím, v čem měl Vietnam za války značnou výhodu.

….nejdříve u obrovské jeskyně

Parkujeme motorku ve vesničce uprostřed ničeho a vyrážíme k jeskyni. U cesty sedí místní paní a něco vyšívá. Kousek dál sedí prodavači nějakého jídla. Všechno absolutně jednoduché a prosté. Otevírají se před námi naprosto neuvěřitelné výhledy. A pak dorazíme k jeskyni. Vevnitř mi doslova spadne brada. Takhle obrovskou jeskyni jsem v životě neviděla. Jasně, není to největší jeskyně na světě, ale je obrovská! A krásně nasvícená. Neváhám a prolezu i do zúžené části s horším přístupem.

Tip č. 1. ubytování není problém sehnat na místě, maximální cena je 200 000 dongů za dvoulůžkový pokoj s teplou sprchou, klimatizací a koupelnou, obyčejnější lze sehnat i za nižší cenu.

Vylézáme z jeskyně a venku svítí sluníčko! Už tak skvělá nálada stoupá o dalších několik stupňů. Akorát Lenka někde ztratila peníze, asi u pokladny. A našli je Češi, kteří přišli chvíli po nás. Takže za prvé potkat tady Čechy je docela haluz a za druhé ne, opravdu Češi nejsou národ zlodějů, je mezi námi i spousta slušných a poctivých.

…pak při projížďce nekonečným údolím

A jede se dál. Celá tahle cesta byla o stupňujících se WOW efektech. Vždycky, když jsem si myslela, že tohle už je maximum, přišel ještě větší nářez a ještě silnější zážitek. Projíždíme dlouhým údolím podél řeky. Tajil se mi dech a měla jsem nutkání zastavovat každých 100 metrů na fotku. Nádherná příroda všude kolem, sluníčko, spřízněná duše se mnou, pocit absolutní volnosti a svobody. Mix emocí, který se ani popsat nedá, to se prostě musí zažít. Nakonec dáváme pauzu na konci údolí na mostě. Dole pod mostem místní slečny perou prádlo. Ne nemají pračku. Prádlo se máchá v řece. Na kamenech mají položený igelit a na něm prádlo, které šlapáním perou. K našemu focení se nachomýtne i děda, který se se mnou mermomocí chce fotit. Jasně že ho nenapadne nic lepšího než chtít mi dát pusu na tvář. Bohužel stylem „bernardýn“ 😀 Poslední, po čem toužím, je nechat si olizovat obličej od polodementního padesátiletého Vietnamce se dvěma zubama. Zdrháme. Já víc.

Galerie

Motokros a vyhlídka, která nebyla….a dochází nám benzín!

Další cíl – vyhlídka. Přijíždíme k něčemu, co vypadá jako ona vyhlídka. Vede sem úzká nezpevněná cestička do prudkého kopce. Je to pár metrů a nahoře stojí dvě motorky. Tak jedu taky ne? 😀 Lenka pro jistotu sesedá. Asi ví proč. Silou vůle a odrážení nohama dostanu motorku nahoru. Vyhlídka tady není. Alespoň tu mají kafe. Teda spíš Nescafé. No nevadí. Dáme kafe a já s hrůzou v očích sjedu ten kopeček. Riziko, že skončím v lilkách, které prodávala babča dole u silnice bylo poměrně dost vysoké. Aby toho nebylo málo, při letmém pohledu na budík zjišťuji, že ukazatel stavu nádrže se ocitnul v červené zóně. Sakra jak je to možný?! Spotřeba najednou stoupla o 100 %, před náma je kopec a my netušíme, kde je další benzínka. Do prdele, do prdele, do prdele. Jako zázrakem vyjedeme kopec a narazíme na krámek, kde čepují benzín. Cena 40 tis. za plnou nádrž, levnější než na benzínce.

Šílené kamiony, nádherná vyhlídka a vietnamská logika

Sjíždíme dolů a už je tady první kamion, který mě vytlačí do nezpevněné krajnice. Díky bohu, že jsou tady aspoň svodidla. A díky bohu za to jejich šílené troubení, které ze začátku nenávidíte, ale po chvíli zjistíte, že je to vlastně strašně užitečná věc.

Tip č. 2. mějte nainstalovaný překladač, ideálně takový, který funguje i offline, ne všude se domluvíte anglicky a ne všude je dobrý internetový signál.

Konečně přijíždíme ke správné rozhledně. A je tu i ubytování. Za celkem v pohodě cenu. Parkujeme motorku a jdeme se podívat na rozhlednu. Pomalu začíná zapadat slunce a děti ženou krávy domů z pastvy. Vyhlídka je neskutečná. Další WOW, které mi vhání slzy do očí.

Slzy do očí nám vhání i majitel ubytování, který neumí vůbec anglicky a ani na google translate se nechytá. Na štítu se hrdě skví nápis „tourist info center„, tak bych čekala, že budou umět, i když normálně to tady nečekám nikde. Po chvíli domlouvání ruce, nohy, překladač, kdy si myslíme, že jsme si objednali na jídlo 4 věci, které si nasdílíme, dostáváme jednu polévku. Tak já nevím kámo, kolik vidíš osob. Dost lidí říká, že Thajci nemají logické myšlení. Nikdy jsem si toho nevšimla. Ovšem ve Vietnamu mám občas velice intenzivní pocit, že logika je tady sprosté slovo.

Tip č. 3. naučte se základní vietnamská slovíčka – dobrý den, děkuji, druhy masa, káva, mléko, pivo, voda atd. co víte, že budete potřebovat. Překladač i internet občas selžou a hlavně, lidé jsou hned příjemnější, když znáte pár jejich slov a snažíte se.

Vstávat se mi nechce ani trochu, ale Lenka je nasraná a já se jí vůbec nedivím. Oblíkám si zpátky svý smradlavý propocený ponožky a sunu se do bot. Tady si v žabkách fakt řídit netroufám. Má to jisté nevýhody ale je to bezpečnější. A nás nějakej ten smrad nerozhodí.

Plesnivý pokojíček, ale bydlíme, je to levný a majitelé jsou ultra příjemní

Další vesnice naštěstí není daleko. Bereme snad první ubytování, co vidíme. Pokojík bez ničeho, kde nejdou zavřít dveře, za přepážkou nedodělaná koupelna s nějakou tou plísní na zdech, společný záchod s koupelnou strašně smrdí, teče tu jen studená sprcha a množství hmyzu nejde ani spočítat. Ale! Platíme 50 Kč na osobu, majitelé jsou ultra příjemní a k večeři Bún cha, které mě doslova pohladí na duši. Takže večeře, jedno pivo, studená sprcha, přeprat prádlo a jít umřít do peřin. Zítra ráno zase vyrážíme.

Je to zajímavé nebo užitečné? Pošli to dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře