Češka v Malajsii

Langkawi a moje první skvělá zkušenost s workaway

Sedím na terase, vychutnávám si svou ranní kávu a výhled na palmy, rýžová pole a pasoucí se krávy. S úsměvem se zdravíme se sousedy i se všemi okolo projíždějícími na motorkách. Takhle vypadají má rána poslední dva týdny. Dva týdny, které jsem strávila na Langkawi jako dobrovolník. Dva týdny, které utekly tak strašně rychle, že jsem si pobyt tady ještě prodloužila. Původně jsem měla být touhle dobou v Penangu a zítra odlétat do Myanmaru. Tohle místo mi ale přirostlo k srdci tak moc, že nechávám propadnout letenku do Yangonu a zůstávám zde na další dva týdny.

Jak jsem se sem dostala aneb cesta z Cameron Highlands

Cesta z Cameron Highlands byla úmorná, otravná a dlouhá. Nejprve dvě hodiny autobusem do Ipoh, to byla ta lepší část cesty, protože se mi stále otevíraly krásné výhledy na Cameronskou vysočinu. Pak už to byla těžká nuda. Dvě hodiny čekání na autobus do Kuala Perlis v Ipohu. Následovalo skoro 6 hodin v autobusu do Kuala Perlis, kde jsem měla obrovské štěstí, že mi za 15 minut jela loď na Langkawi. Další hodina lodí a skoro hodina taxíkem z přístavu. Celkem třináct hodin na cestě. Příště už bych se raději vrátila do Kuala Lumpuru a odsud letěla na Langkawi. Cenově by to vyšlo stejně, možná i méně v případě, že bych natrefila na letenku v akci.

Jak jsem přišla na workaway a co to vlastně je

O stránce workaway.info jsem se dozvěděla náhodně ještě před tím, než jsem začala plánovat cestu a okamžitě jsem se pro tuhle myšlenku nadchla. Zjednodušeně řečeno si přes stránku můžete najít práci za ubytování a stravu kdekoli na světě. Určitě doporučuji důkladně vyplnit svůj profil a popsat se, díky tomu vás mohou majitelé kontaktovat i sami.

Já jsem byla na začátku trochu na pochybách, zda se mi podaří vůbec něco sehnat. Na moje první dva dotazy mi totiž nikdo neodpověděl. Chyba byla nejspíš v tom, že jsem psala moc brzy, asi 3 měsíce před odjezdem. Poslední měsíc před odjezdem jsem už měla pět nabídek, které mi poslali sami potencionální zaměstnavatelé.

V mém případě nešlo ani tak o to, abych ušetřila, ale abych poznala místní život zevnitř. Nedělalo mi tedy problém vzít nabídku, která zahrnovala pouze ubytování výměnou za tři hodiny práce denně. Za tři hodiny práce denně bych ostatně ani nic víc nečekala. Nakonec mám i jídlo, ale to absolutně není podstatné. Podstatné je hlavně to, že mám asi vážně neuvěřitelné štěstí, protože jsem natrefila na super prostředí, majitele i kolektiv. Možná je to i tím, že za poslední měsíc jsem získala naprosto jiný, pozitivnější, náhled na život a opravdu každý den vstávám s pocitem, že skutečně žiji a jsem šťastná. Přitom je můj životní standart výrazně osekaný oproti normálu…

Galerie

Jak vypadá běžný den dobrovolníka?

Jak probíhá můj (náš) běžný den? Vstáváme kolem osmé, deváté a pracujeme maximálně tři hodiny. Nejedeme v kuse, práci prokládáme důkladnými přestávkami, protože v tom vedru se moc dlouho pracovat nedá. I tak vypotím litry potu během chvilky. Myslím, že za ty dva týdny moje tělo prodělalo kompletní látkovou výměnu a detox na 1 000 %.

Odpoledne většinou odpočíváme. Vedro je opravdu únavné, na pláž se nikomu nechce a raději relaxujeme v klidu domova pod větrákem. Na pláž vyrážíme až navečer, po společné večeři, která probíhá buď venku nebo si vaříme doma. Někdy si vaříme lokální jídla, někdy „ty naše“. Zrovna dnes jsem vykouzlila špagety s boloňskou omáčkou. Večerní relax na pláži při drinku je dokonalým zakončením dnem. Většinou stačí dva drinky, aby člověk naprosto odpadl a usnul jako miminko.

Dům, kde bydlím, i budoucí rezort, na kterém pracujeme, se nacházejí v menších lokálních vesnicích, stranou veškerého turistického ruchu a velkých rezortů. Mám tak možnost poznat skutečný běžný život místních obyvatel hezky zblízka. Jako běžný turista bych tuhle šanci nikdy nedostala. Navíc diskuze s majitelem i ostatními lidmi jsou neskutečně obohacující. Rozhovory o našich zemích, politice i historii jsou na denním pořádku a každý den se od sebe učíme nové a nové věci.

Co jsem tady za dva týdny stihla všechno zažít a naučit se?

  • výrazně jsem si zlepšila angličtinu, každodenní komunikace je nejlepší učitel
  • naučila se základní fráze v Malajštině
  • naučila se řídit auto na levé straně, z toho jsem měla větší strach, než odjet sama na půl roku do Asie
  • přestala jsem se bát krav 😀
  • už podruhé jsem překonala strach z výšek a prošla se po Sky Bridge
  • projela se v autě s otevřenou střechou. Do té doby jsem netušila, že je to vlastně další můj sen. Ten pocit svobody a volnosti byl naprosto úžasným zážitkem.
  • ochutnala neskutečné množství výborného jídla, které bych jako běžný návštěvník nejspíš ani nejedla, protože bych nevěděla, co si mám objednat a kde se nejlíp vaří
  • strávila spoustu úžasných večerů plných diskuzí s lidmi z celého světa
  • naučila se komunikovat, přizpůsobovat, spolupracovat a tolerovat
  • naučila se spoustu nového o muslimské kultuře a ocitla se i na místní muslimské svatbě
  • potvrdila si, že s úsměvem se všechny problémy řeší daleko snadněji a jednodušeji
  • naučila se být šťastná a vděčná za každý den svého života

Pár slov závěrem

Podtrženo sečteno, dva týdny nabité zážitky, poznáváním, učením se, rozvíjením se. Tyhle dva týdny mi přijdou minimálně jako půlka mého života. Stihla jsem toho strašně moc a obohatila svůj život způsobem, ve který jsem předtím ani nedoufala. Jestli chcete vyjet do zahraničí a poznat, jak se kde opravdu žije, workaway program můžu rozhodně doporučit. Pro mne osobně daleko lepší koncept, než třeba couchsurfing.

Líbí se ti článek? Pošli ho dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře