Poprvé jsem nadšená vyprávění o Myanmaru slyšela v únoru roku 2017 od ostatních cestovatelů během dovolené v Thajsku. A hned vzápětí poté, co jsem si o Barmě začala zjišťovat více, jsem přišla na existenci Baganu. Místo, kde se na ploše o rozloze 42 kilometrů čtverečních nachází 2 200 chrámů. Přesněji stúpy se zvoncovitými věžemi nebo stupňovité chrámy nazývané gu. Okamžitě a bez zaváhání se Bagan stal mým „must visit“ a byl vlastně hnacím motorem a motivací pro celou mojí cestu. Stálo to za to? Splnil Bagan moje očekávání?
Pro změnu pohodová cesta (doopravdy), aneb z Inle Lake do Baganu
Do Baganu jsem jela z Inle Lake. Byla to cesta nejkratší, zároveň však nejvtipnější ze všech. Objednala jsem si minivan, který stál překvapivě méně, než autobus. Kromě mě tady byl jen řidič minivanu, nějaký týpek z Německa a jeden Asiat, co vypadal jako Kim Čong-un (na Barmánce trochu víc oplácaný, možná to fakt byl Kim?!). Jelikož nás bylo málo a moc jsme se jim asi nevyplatili, byl minivan použit i na přepravu zboží. V dodávce se začaly vršit pytle a krabice s bůhví čím. Tenhle způsob přepravy je v Asii ostatně celkem běžný. Zboží se neposílá poštou, ale nakládá se do minivanů, autobusů a dalších prostředků hromadné dopravy. Po šesti hodinách cesty dorazím do svého hostelu Lux Pillow, který byl nejlevnější možnou variantou. Hostely v Myanmaru bohužel nejsou nijak skvěle vybavené ani komfortní ve srovnání s například Vietnamem. Cena také není nejnižší. V některých městech hostely nenajdete vůbec.
Vyrážím na tour de chrám
Druhý den po skromné snídani koupím pytlík mandarinek za 8 Kč, půjčuji si e-bike a vyrážím na výlet. E-bike mi docela vrtal hlavou. Čekala jsem obyčejné kolo s nějakým pohonem. Všude jsem ale viděla lidi na skútrech, a to i přes fakt, že cizinci oficiálně v Myanmaru skútr řídit nesmí. Takže e-bike je vlastně slabší skútr s rychlostí maximálně 60 km/h a je na elektřinu, nikoliv na benzín. Palec nahoru za ekologický přístup, i když si nejsem úplně jistá, jestli zrovna ekologie tady byla hnacím motorem myšlenky.
Nakouknu do prvního chrámu u cesty. Nic pro mne. Moc lidí. Vyrážím dál. Sjíždím z hlavní silnice a po deseti minutách narazím na malý chrám. Nikde nikdo, jen jedna dřevěná chatrč vedle. Zastavuji, projdu se, posadím se a přemýšlím. Miluju tu atmosféru, která sálá z cihlových zdí oprýskaných chrámů. Ten zvláštní klid. Trochu tísnivý a zároveň neuvěřitelně osvobozující a inspirující. Klid, který vám do duše vnese naprostou pohodu, mír a uvolnění.
Za chvíli se směrem od chatrče přišourá stará babička s klíčem a pouští mě dovnitř malého chrámu. Je to jen malá komůrka s ležícím Buddhou, starými nástěnnými kresbami a písmem. Žádný fake, ale originál starý jako lidstvo samo. Babča mi vyrazila dech! Stojím tam s otevřenou pusou a skoro ani nedýchám. Málem se rozbrečím, ale udržím se. Chvíli. Do té doby, než narazím na chrám, kde najdu i schody nahoru. Na úplný vrch už vedou jen provizorní schody ze čtyř bambusových tyčí. Vyšplhám se po nich a poprvé mám možnost vidět celý Bagan jako na dlani. Kolem mě, kam až dohlédnu, vidím cihlové chrámy zasazené do typicky vyprahlé krajiny. Po tvářích mi tečou slzy a jsem neuvěřitelně šťastná. Šťastná, že jsem si splnila svůj sen, dostala se sem, zvládla jsem veškeré nepohodlí, útrapy, vystoupila ze své komfortní zóny a udělala to, co jsem už dlouhé roky chtěla udělat. Slibuji sama sobě, že už se nikdy nebudu ničeho bát a půjdu si za svými sny, ať se to bude zdát jakkoli složité.
Galerie
Trochu adrenalinová jízda polem, ale já jsem spokojená
Ten den jsem toho najezdila, viděla a zažila strašně moc. Jako by to ani nebyl jen jeden den. Prostě zážitek na celý život. Ona i samotná moje jízda na skůtru byla hodně zajímavá. Ani maps.me není všeznalé. To si takhle jedu, vidím menší cestičku, na mapě to vypadá, že někam vede, tak na ni odbočím. Najednou se cestička začne ztrácet, až se ztratí úplně a já zjistím, že jedu po poli a přede mnou je jenom křoví. Za tím křovím to ale vypadá, že by mohla být cesta. Normální člověk by se asi otočil. Ovšem já projedu křovím a rozorám další kus pole, abych zjistila, že to, co se zdálo být cestou, je jen písčitý plácek. A za ním tentokrát už nepropustná hradba křoví. Takže zpátky. Pole, křoví, pole, podivná cesta a jedeme dál. Zpocená, zaprášená, unavená, špinavá, ale naprosto šťastná a spokojená. Tohle je jednoznačně jeden z nejlepších dnů mojí cesty. Jsem tak unavená, že se mi podaří usnout i přes sborové chrápání, do kterého si někdo na mobilu pouští vánoční koledy. Miluju hostely.
Nádherný západ slunce a zpátky domů na policejní motorce
Další den jsem trochu nevychytala půjčení skútru. Na to, jak je v Baganu málo turistů, skútry jaksi nejsou k mání. Bez skútru se moc daleko nedostanu, ale aspoň se trochu projdu. Z původního plánu na lehkou procházku je najednou deset kilometrů zakončených nádherným západem slunce, který pozoruji z jedné z pagod. Další neskutečný zážitek, jenž mi Bagan dopřál. Vydávám se zpátky pěšky. Dva řidiči mototaxi mi nabízí odvoz, ale za takovou cenu, že to ať mi raději nohy upadnou! Nakonec jsem se svezla vytuněnou policejní motorkou. Došla jsem totiž až ke kontrolnímu stanovišti turistické policie a ti mě prostě nabrali a odvezli na hostel, ať se sama někde necourám po nocích. Což mě naprosto dostalo. Dobří lidé tady ještě nevymřeli.
A můj názor na Bagan? Splnil moje očekávání?
Celkově mi přišel Bagan dost odlišný od jiných míst v Myanmaru. Vládne tady klid, pohoda, všichni lidé jsou příjemní a ochotní. Opravdu super atmosféra. Prostě splněný sen. Co víc si přát. Odjíždím odtud sice trochu unavená a utahaná, ale naprosto spokojená, zrelaxovaná a duševně vyklidněná. Ačkoli ve mne Bagan zanechal skvělé dojmy a vylepšil můj obrázek z Myanmaru, těším se na poslední tři dny do Mandalay a odjezd do mého oblíbeného Thajska.
Všechny články z mých 16 dnů v Myanmaru naleznete zde.
