Na Pavlu a její skupinku kamarádek, které si říkají Cestující stařenky, jsem narazila poprvé na Facebooku, když sháněly rady na cestu do Thajska. Chtěly jet na vlastní pěst, využívat místní dopravu, ochutnat lokální jídla a poznat, jak se žije běžným Thajcům v místech, kam turisté běžně nejezdí. Žádná cestovka ani hotel, jak by člověk v jejich věku čekal. Poradila jsem jim Songkhla a Hat Yai. A „stařenky“ si to náramně užily! Cestovaly v Thajsku měsíc a kromě Songkhla navštívily další krásná místa. Ale hlavně…pěkně to natřely nám mladším, kteří často používáme slova jako „to nejde“ nebo „mě se nechce“. A jak si udržet vitalitu, pozitivní mysl a věčné mládí? I to mi Pavla v našem rozhovoru prozradila.
Říkáte si Cestující stařenky, ale mezi stařenky bych vás nezařadila. Jak vlastně vznikl váš název a blog na Facebooku?
Chtěly jsme vyrazit na východ a naše vrstevnice jezdí spíš s cestovkami. Takže jsme se cítily trochu jako bílé vrány. Jenže cestovky pro mne nejsou, za mlada jsem s nimi sice jezdila, ale to jsem se pak vždycky těšila, že si na to místo jednou zajedu sama a pokoukám, co chci.
Když jsme vznesla mezi přáteli svůj plán, najednou jsme byly čtyři, všechny 60+. Protože se hodně pohybuji na sociálních sítích, vstoupila jsem do několika skupin kolem Thajska. Tady mi lidé poradili. Na oplátku jsem jim pak dala vědět, jak to s jejich radami dopadlo. Pak se ukázalo, že tohle pojmenování nám kromě jakéhosi humorného nadhledu nabídlo ještě mnoho výhod, se kterými jsem ani nepočítala.
Jaké?
Získaly jsme fanoušky s pochopením. O rady nebyla nouze, nikdo se nám nesmál kvůli naivním otázkám. Jako Cestující stařenky nás lidé sledovali na FACEBOOKU a často nás v cíli v reálu vesele vítali, protože nás už znali dopředu, a říkali „jé, to jste vy?“.
I místní lidé byli milí, všechno šlo přátelsky. Líbilo se jim, že do toho jdeme s vehemencí, navzdory stáří. Ano, byly jsme výjimečné, budily pozornost. Semlely se zvláštní situace, kdy nás místní náboženská komunita pozvala na satsang, velikou nedělní hostinu v parku, jinde nám zase místní mládež tleskala. Všechno šlo skoro samo. Mohu potvrdit, že starším ženám se cestuje skvěle. Nemusí se bát, že jsou staré a slabé. Myslím, že jsme i dodaly odvahu dalším starším dámám, které se zatím bály cestovat samy.
Proč jste zamířily právě do Thajska? Byla to vaše první cesta do exotiky na vlastní pěst?
Já jsem Thajskem už jednu putovala, proto jsem výpravu naší čtyřky vedla. Úplně bez zkušeností bych si netroufla. Moje souputnice tu ale byly poprvé. Byly statečné jak tři mušketýři a držely se dobře.
Kde všude jste v Thajsku byly, jak dlouho jste zde cestovaly?
Plán cesty byl neotřelý: z Bangkoku jsme letěly do Hat Yai, úplně na jih, kam bílí turisti často nezavítají. Přiznávám, že moje kolegyně to ani netušily, ale nakonec se jim to líbilo. Ubytovaly jsme se v městečku Songkhla, kam noha bělocha zamíří málokdy. Místo bylo zajímavé etnicky: žijí zde dohromady Thajci a Malajci, buddhisté i muslimové. My, interesantně šedivé blondýny, jsme tady působily opravdu exoticky. Místní si nás pamatovali a chystali nám jídlo, jaké máme rády. Někdy se trhovkyně dokonce svolávaly, aby se na nás koukly, sáhly si na nás a pokecaly. Jeden starý muž nás pustil dovnitř mešity, kam zřejmě při modlitbách ani ženy nechodí (pozn.: ženy do mešit chodí, ale pouze do části pro ně vyhrazené). Pak trhy s podivuhodným jídlem a pitím, místečko s barevným drakem vrhajícím vodu pro nedělní odpočinek malajských hostů, neskutečné množství pikniků v trávě a na pláži, svatba na břehu a příjemné vlny v moři, lotosová jezírka a socha malé mořské víly, tu bych tady fakt nehledala. A taky sousoší kočky s myší. Prostě jako ve snu. Nikde jinde nic podobného nebylo, byla jsem urvaná.
Kam jste jely dál?
Odtud jsme se přesunuly na druhou stranu poloostrova, k Andamanskému moři. Moc se nám líbil ostrov Ko Tarutao s přírodní rezervací, také stranou obvyklých cest. Nikde nikdo, vnímáte jen přírodu, moře, hvězdy a zvířata. Tady jsem spávala na pláži. Další naše cesta už mířila na Ko Lipe a Ko Lantu. To už bylo turisticky běžné. Na Lantě se nám líbil místní Čech – Lubomír Jablunka, zvaný Max. Člověk, který opustil západní styl života. Na Lantě žije a podniká Výlety s Maxem, především pro Čechy, Slováky a Poláky. Bere to poctivě, jeho ceny jsou přiměřené a mnohdy taky nezištně pomáhá. Tento způsob podnikání má velikou šanci a pomalu jde do módy. Moc mu fandím.
Jak se vám Thajskem cestovalo? Co se vám na něm líbilo nejvíc a co naopak méně?
Líbí se mi, jak Thajci dobře promysleli, jak uspokojit turistu. Dokážou každého přepravit tam, kam si jen přeje, dobře nás ubytují, nakrmí a předají nás dál. Vše bezpečně a pohodlně. Na druhé straně je jasné, že tu svou krásnou zemi přenechali nám, že si jí ani neužijí tak, jak by mohli. Taky rádi plavou nebo piknikují, ale nemají čas. Ostrov Ko Lipe je obrazem toho, jak se dá stvořit na pláži ráj na zemi, ale když vstoupíte za hranici těch restaurací a dalších domečků, které lemují pláž, uvidíte, jak těžce tu lidé žijí a tvrdě pracují. Asi vydělají pěkné peníze, ale možná si je ani neužijí. Tady se ukazují obrovsky rozevřené sociální nůžky. Na této hranici dvou světů se cítíme trapně, my „zápaďáci“, a je nám trochu hanba, a tak se otočíme a koukáme jinam.
Galerie
Spousta daleko mladších ročníků se bojí cestovat na vlastní pěst a zvlášť do zemí, kde vše funguje jinak a domluva je těžká. Panovaly u vás nějaké obavy před cestou? A jak se vám je povedlo rozptýlit?
Než jsme vyrazily z Čech, připravovala jsem cestu skoro 2 měsíce a radila se na FACEBOOKU, a „přátelé“ mi moc pomohli. Doporučuji skupinku Thajsko ráj na zemi. Lidé tu sdílejí zkušenosti až do omrzení a nikdo se neposmívá těm, co vznesou obligátní dotaz. Ostatně, ty sama jsi nám parádně poradila.
Obavy jsme si nepřipouštěly, znaly jsme se z dřívějška, z mládí, kdy jsme přecházely vysoké hory a cizinou jsme bloudily. To nás vedl zkušený horolezec a já si dnes uvědomuji, jakou tenkrát za nás nesl odpovědnost. Existovaly jen papírové mapy a například v Rumunsku v horách existovala místa, „kde jsou lvi“. Nyní nám pomáhá mobil, navigace a internet.
Co bys poradila těm starším, kteří se bojí cestovat na vlastní pěst nebo do exotických destinací?
No ať se nebojí! Ale má to háček: starší generace opomíjí gramotnost. To neznamená, že umíme číst a psát: je potřeba držet krok s našimi dětmi. IT gramotnost je podmínkou dnešního cestování. Cestující senior nesmí být lenošný, ono je pohodlné se v IT nevyznat a smát se těm, co „čučí do mobilu“. Já jsem například na Silvestra plánovala cestu a kupovala letenky do Hat Yai – a nebyla to žádná legrace. Mí vrstevníci zatím koukali na televizní estrády a pojídali chlebíčky. To je můj základní cestovní tip pro cestování starších.
V každém rozhovoru se ptáme na finance. Leckdo si myslí, že exotické země jsou drahé. Co za Thajsko zaplatily Cestující stařenky?
Starší ženy nebývají moc bohaté. My jsme zvolily nízkorozpočtový režim a povedlo se. Na čem jsme nešetřily, byly přesuny, projely jsme ostrovy a místa, co jsme jen stihly. Na druhé straně jsme volily levné ubytko – a přesto se nám žilo parádně. Putovaly jsme jeden měsíc, a ten nás přišel každou asi na 23 – 25 tisíc korun. Dokázaly jsme ulovit levné letenky a nebraly jsme bydlení s bazénem, k čemu by nám bylo. Dopřály jsme si masáže. Šlo to dobře i v našem věku, kdy nemáme sil na rozdávání. Ale podmínkou je zase ta gramotnost. Ta opravdu není mezi mými vrstevníky samozřejmá a je to škoda.
Vím, že jsi aktivní nejen co se týče cestování do dalekých krajin ale i v ČR. Čím vším se zabýváš?
Před jedenácti lety jsem založila spolek Večernice, který sdružuje starší ženy za účelem upevňování zdraví fyzického a psychického. Protože to spolu souvisí a jedině to nám zaručí nezávislost a svobodu. Jinými slovy, musíš být pohyblivá a musí ti to myslet. Jinak to nejde. Jdeme na to aktivitou. Sídlo máme v Brně a cvičíme jógu podle systému Swamího Mahešwaránandy – Jóga v denním životě. Jeho kouzlo tkví v jednoduchosti a proto je vhodný úplně pro každého. Ženy z celé republiky jezdí s Večernicí na soustředění k moři. Zde se potkává mnoho žen podobných zájmů. Nacházejí nové přátele a cestují spolu. Mám radost, že nejde jen o „tělocvik“, ale přispěla jsem k sdružování podobných lidí, vzájemnému sdílení zkušeností a pomáhání si navzájem. To víš, že mne napadlo, jaké by to asi bylo, lektorovat jógu třeba v Thajsku, ale organizace by pro mne byla příliš náročná. Něco takového totiž neznamená jen „odcvičit si své lekce“. V Chorvatsku tohle běží 2 měsíce a během té doby se na tom docela dřu…
A poslední věc – prozraď mi, jak se člověk udrží takhle fit až do vyššího věku?
Cvičte jógu. Stačí každý den trošku, i kdyby 5 minut. A nemusí to být ani každý den, hlavní je nezkostnatět. Ani fyzicky, ani psychicky. Pak bych ještě doporučila – vyhledávejte přátele s podobným zaměřením, není hanba, když musíš některé z těch starých opustit. Ve škole jsme se učili, jak je důležitá věrnost. Ale s mírou. Každý se vyvíjí jinak a vlastně v každém svém období potřebuješ jiné lidi k tomu, aby sis s nimi rozuměla. Zůstávat při starém by nás jen brzdilo.
Pavla Hobstová
Pavla Hobstová, zakladatelka spolku Večernice, sdružující starší ženy za účelem upevňování zdraví fyzického a psychického. Sídlo je v Brně, kde probíhají kurzy Jógy pro babičky, Jóga večernice pro udřené úřednice a Jóga XXL. Jóga u moře běží na poloostrově Pelješac v Chorvatsku a spojuje ženy z celé republiky i části Evropy. O jejich aktivitách vyšla v roce 2018 v Česku kniha Ženy 60+.
Pavla Hobstová vystudovala Všeobecné veterinární lékařství, v oboru několik let i pracovala, po roce 1989 se stala novinářkou týdeníku Respekt, Lidových novin a Rádia svobodná Evropa.
Nyní je lektorkou jógy pro starší ženy.
