Po úspěšném odjetí mých 1 000 km do místa domluveného workaway, jsem se probudila ráno celá hotová a rozlámaná. Zbývalo se přesunout na správné místo. Majitel měl dva podobné podniky. Ten, kde jsem se vzbudila vypadal krásně a měl příjemný personál. Čekala jsem to samé i od druhého místa, kde jsem měla působit já. Při příjezdu mě ale čekal znuděný a znechucený personál a absolutní nezájem. Další nepříjemností byla absence wi-fi. Pro někoho, kdo pracuje online (respektive se o to začíná usilovně snažit) docela zásadní problém. Nehledě na to, že na tohle pozérské “nemáme wi-fi, bavte se spolu” jsem lehce alergická. V době, kdy mají všichni internet v mobilu a stejně do něj čumí dnem i nocí, je to pro mě trochu póza. Ale třeba jsem jen unavená a vidím vše moc černě. Dnes si můžu odpočinout a pracovat začínám další den, tak bude třeba líp.
“Práce” ala cvičená opice? Tak na to nemám
Co mělo být náplní práce? Práce za barem a bavení hostů. Ovšem já jsem si pod bavením hostů představovala něco malinko jiného než jaká byla představa majitele. Jeho představa o oživení v sezóně skomírajícího podniku spočívala v tom, že barman – dobrovolník, nebude vlastně pracovat, ale bude se nalejvat s hosty a pomocí jakýchsi stupidních her se je snažit co nejvíc opít a donutit utratit pokud možno co nejvíc peněz. Ehm. Jo mám ráda párty, zábavu i alkohol ale bohužel nejsem a nikdy nebudu cvičená opice. To fakt ne. Kromě toho jsme tu byli na dobrovolničení celkem tři, i když v podmínkách workaway měli uvedeno, že zde může být jen jeden člověk. K tomu další personál. Vlastně tady bylo personálu víc než hostů. Těch bylo asi tak pět při mém prvním “pracovním” večeru. Takže bylo jasný, že je tu někdo navíc. A vzhledem k mýmu otrávenýmu a znuděnýmu výrazu bylo dost zřejmé, kdo to je. Za zmínku rozhodně stojí i chování majitele, který se na místě objevil ten večer, když mi manažer oznamoval, že mě nepotřebují. Pan majitel nebyl schopný se ani dojít představit a pozdravit. Ráno, když jsem odjížděla, stejně tak. Takže jsem si sbalila svůj batůžek, přivázala ho na motorku a zase vyrazila. A definitivně se rozhodla, že všechny moje další workaway budou už jedině pro neziskovky.
Vlastně jsem ty dny po dojezdu měla pocit, že se proti mě všechno spiklo a lepí se mi smůla na paty. Místo na workaway bylo divné, motorku jsem musela nechat opravit, protože jsem kráva zadřela motor a moje oblíbený tričko mi ztratili v prádelně. Jasně, vlastně totální blbosti a malichernosti. Ale nebylo ani moc s kým pokecat a komu se svěřit a na mě začínal padat lehký splín.
A tak se zbalím a vypadnu…a je to super…až do chvíle kdy…
Když jsem nasedla na motorku a vyrazila, všechno ze mě najednou spadlo. Já to řízení prostě miluju. A cesta podél mořského pobřeží byla nádherná. Sluníčko, modrá obloha, moře, skály. Sjíždím z dálnice a beru to po okrskách. Místní tady suší na silnici rýži, všichni se usmívají, já se usmívám taky, pobrukuju si svoje oblíbené písničky a jsem naprosto šťastná. Rozhodla jsem se prostě jet, nikam se už nehnat, kde budu chtít, tam se zastavím a pomalu dojedu do Saigonu, kde si dám jiné workaway a počkám na Davida, který přijede z Kambodže. Pak si dáme trip spolu a bude všechno super. Teď už mám čas a tak si klidně poležím hodinu s kafem v houpací síti. Vyrážím dál přes zapadlé rybářské vesničky a nekonečné úsměvy místních. Je vedro a já potřebuju další pauzu na občerstvení i na natankování. Trochu se opláchnu, natankuju a jedu dál. Ani ne pět minut po vyjetí se všechno od základu změní. Vietnamec uprostřed silnice. Co dělá? Kam jede? Jsem totálně zmatená a nemůžu se rozhodnout, kudy se vyhnout. Najednou se probouzím s pohledem do silnice, slyším kolem sebe křik a z nosu mi kape krev. Jo nabourala jsem. Co se dělo dál, co se mnou udělali a jaké to je ve vietnamské nemocnici si můžete přečíst zde.
Nucený klid a rekonvalescence, která nebyla zase tak zlá
V nemocnici mi tvrdili, že můžu normálně chodit. Ne nemohla jsem. Nemohla jsem ohnout koleno, všechno mě unavovalo a vyčerpávalo. Naštěstí jsem našla super ubytování přes Airbnb, kde mi pomohli nakoupit, abych neumřela hlady než přijede David. Ten přijel hned další den. Vlastně o týden dřív, než původně měl. Je strašně úžasný, jaký po cestě člověk potká lidi. Někdo, koho jste před půl rokem ani neznali a s kým jste strávili dohromady jen pár dní na tripu (o našem super výletě se dočtete zde), se o vás přijede postarat. I když se občas tvářím jako největší hrdina na světě, tak bez týhle pomoci bych se neobešla. Nepřestanu za to být vděčná do konce života. A aby to nebylo celý takový až moc vznešený, musím říct, že jsme těch 14 dní docela slušně prožrali, prohulili a propili. I s Kristýnou a Martinem, kteří za mnou chodili do nemocnice a starali se o to, abych neumřela hlady. Další skvělý lidi, který jsem díky nehodě potkala. Prostě všechno zlý je pro něco dobrý. Kousek od nás byl obchod s potravinama v ČR běžnýma, pro nás v Asii ale luxusníma, takže jsme do sebe tlačili sýry, bagety, olivy, nakládaný okurky a smažený banány s tunama nutely a kondenzovanýho mlíka. Obvykle zhruba někdy kolem třetí ráno. Jooooo, když je člověk dlouho na cestě, potřebuje si občas udělat domov se vším všudy 😀 Kdybyste někdy potřebovali vědět, kde seženete ve Vietnamu nakládačky, tak Nha Trang 🙂
Galerie
Ve společné domácnosti (= chatce do, které prší) s Thajcem
Mno a tak jsem se po čtyřech měsících ode dne, kdy jsem neměla kde přespat ocitla ve společné “domácnosti” s Thajcem. Slovo domácnost je lehce nadnesené, protože jí tvoří jedna dřevěná chatka, kde není nic jiného, než postel a větrák. Přístup po schodech a žebříku. Super cvíčo na mý koleno. Zas tak malý to ale není, bar je zavřený a jeho prostory nám slouží jako jeden velký obývák, jídelna a kuchyně. Trochu punkový obývák a jídelna. Je období dešťů a když přijde pořádná bouřka, je to fakt legrace. Až taková, že si občas říkám “do prdele co tady dělám“. To když mám úplně mokrou postel a fakt netuším, kde budu večer spát. Naštěstí vítr do večera zapracuje a jsme zase v suchu. Na chvíli. Jinak si žijeme v totálním relaxu a klidu. To, že není sezóna, je tady znát hodně citelně, většina podniků a ubytování na ostrově je zavřených. A tak Pen jezdí nakupovat, lovit ryby a vaří, já si dělám svojí práci. Občas se sejdu s Lenkou, která bydlí v podobným punku o kus dál, procházím se po pláži, spím nebo čumím s chlapama na thajskej box. Na jejich mini telce, na kterou jsou strašně pyšní.
Dokud se nepřiblíží můj odjezd
V tomhle poklidu a zenu utečou tři týdny ani nevím jak. Blíží se odjezd. Kterej se mi vůbec ale vůbec nelíbí…
Mých 8 a Lenky 10 měsíců zakončujeme stylově v mém oblíbeném hotelu Dang Derm se střešním bazénem na Khao San road. Peníze nám sice oběma značně dochází, ale s využitím slevového kódu je cena hned příjemnější. Ještě cestou na letiště doufám v nějaký zázrak, že se něco stane a my neodletíme. Asii jsem si zamilovala už dávno před svojí cestou a po 8 měsících tady si nějaký jiný život představit ani nedokážu. Všechno se jeví strašně vzdálené a nereálné. Ale vlastně….vždyť tu nejsem přeci naposledy…
