Češka v Malajsii

Nevydařené workaway, hippie Koh Phayam a love story

Zbývají mi ještě necelé tři týdny v Thajsku, takže kam vyrazit z Ko Samui? Nevím. Zároveň potřebuji trochu ušetřit. Sedám k počítači a píšu na všechny možné workaway na jihu Thajska. Musím se držet na jihu, protože za tři týdny přiletí kamarádka do Malajsie. Během 24 hodin mi přijde kladná odpověď z místa, které se mi jevilo jako nejzajímavější. Malý soukromý ostrov vedle Koh Phayamu, prezentováno jako reggae island a chill místo. Super, tohle je přesně pro mě.

Náhoda nebo osud?

Přesun tentokrát probíhá v pohodě a já se ocitám znovu v Ranongu. Byla jsem tu na začátku, když jsem přiletěla do Thajska. O Koh Phayamu jsem přemýšlela, ale vzhledem k tomu, že jsem si v Ranongu nechala udělat tetování, byl nesmysl jet na ostrov k moři. A zaválo mě to sem znovu. Náhoda? Osud? Kdoví….

Přespím jednu noc v Ranongu a ráno vyrážím lodí na Koh Phayam, kde mě má můj budoucí šéf vyzvednout. Už po cestě mám takový zvláštní pocit. Cítím se uvolněně, příjemně, cítím svobodu, volnost, cítím, že žiju. A pak dorazím na Koh Phayam. WOW! Okamžitě na mě dýchne atmosféra starého, klasického Thajska. Žádná velká silnice, benzínka, žádná auta, žádný 7/11, žádné strip kluby ani šlapky. I ti turisté tady vypadají trochu „jinak“. Příjemněji. Čekám, až mě vyzvedne „šéf“ a pozoruji ruch na ulici. Miluju to místo a to jsem z něj ještě skoro nic neviděla.

Hodně rozpačitý dojem z workaway a strašidelná chatka

Vyzvedává mě šéf, jeho Thajská přítelkyně a jeho známá co je zde na dovolené. Tady se žádné wow nedostaví. S někým si na první pohled sednete a s někým ne. Teď mám dost smíšené pocity. Můj instinkt se mi později potvrdí. Náš ostrůvek je kousek od Koh Phayamu, dostupný pouze lodí. Jen při odlivu se dá přes moře přebrodit na Koh Phayam.

Vyfasuji bungalov úplně na konci, u lesa. Jestli se to dá vůbec nazvat bungalovem. Uvnitř je asi tak stoletý bordel. Moje první práce – uklidit si svoje bydlení. Za dvě hodiny mám hotovo a můžu si na ztrouchnivělou postel, kde chybí pár prken hodit tvrdou matraci. Moskytiéra už žádná k dispozici není, polštář a deka jakbysmet. Spím na tvrdé matraci, se svým miniaturním polštářkem, přikrytá šátkem, žerou mě komáři, koukám do díry ve střeše a poslouchám zvuky z lesa. Dveře ani okno nejdou zavřít. Těch pár obrovských pavouků je můj nejmenší problém. Větší problém jsou moje fantaziepocity. Necítím se tu vůbec dobře. Skoro se nevyspím. Ale nejsem sráč a tuhle výzvu hodlám přijmout v rámci hesla „co tě nezabije, to tě posílí“.

Konečně vychází slunce! Smetu z postele obřího mrtvého pavouka, co si vedle mě v noci chcípnul – jo kámo, docela tě chápu, taky se mi tu nelíbí – a jdu se vykoupat. Tohle je paráda, pár kroků k moři, prázdná pláž jen pro mne, naprostý ráj. Moře a sluníčko mě neuvěřitelně nakopávají a já jsem odhodlaná vydržet a nevyměknout.

Odpadková neverending story

Náplň práce? Ostrov byl dlouho opuštěný a tak je doslova zaplavený odpadky. A my je musíme uklidit. Je toho neskutečně moc a je to strašné. Na první den vyfasuji přebíraní bordelu ze dvou obrovských košů. Vytřídit sklo a plechovky, které se odvezou lodí na pevninu. Nechci vědět, co se s nimi bude dít potom. Plasty se spálí na místě. Ekologie hadr. Po pár dnech se začneme utěšovat tím, že je to menší zlo než kdyby všechno skončilo v moři. Hrabu se ve smradlavých odpadcích a do toho poslouchám šéfa, jak buzeruje svojí thajskou přítelkyni. Jestli něco nesnáším víc, než opuštěný bungalov na kraji lesa a hororové příběhy ve svojí hlavě, tak je to tohle chování chlapa vůči ženské. Zatínám zuby a snažím se nevnímat, není to moje starost. Ale chlapec u mě hodně klesnul.

Vytoužený odpočinek a zlomový Cashew nut festival

Po čtyřech dnech úmorného sbírání odpadků a poslouchání debilních hlášek šéfa je tady konečně víkend. Na Koh Phayamu je Cashew nut festival. Program je tedy jasný. Se mnou jsou tu ještě další tři lidi – pár z Čech a kluk z Holandska. Ti jsou super. Vyrážíme a už na lodi cítím obrovskou úlevu. Úplně se sem nehodlám dnes v noci vracet, to místo mi vážně nesedí. Ještě úplně nevím, jak to udělám, protože ubytko jsem si žádné nerezervovala. Navíc není nic volné. Aspoň ne v mojí cenové hladině. Však ono to nějak dopadne.

Večer začínáme lahví Hong Tongu, kecáním a ochutnáváním všeho možného i nemožného ze stánků. Hraje muzika, samé reggae, všude kolem příjemní lidi, úžasná atmosféra. Skvěle se bavíme a mě se vážně nechce zpátky na ten ponurý ostrůvek. Kde spát už mě ani moc netrápí. Už předtím jsem viděla dost vhodných míst, kde si ustlat a je mi jasný, že tady to nikdo řešit nebude.

Je asi 11 večer, tancuju, užívám si muziku a v tom se kousek ode mě ozve zvuk neúspěšného škrtání zapalovače. Otočím se. A sakra! Kde ten se tady vzal? Určitě bych si ho všimla. Krásné dlouhé vlnité vlasy, klobouk, košile, dlouhá sukně a conversky. Odpadnu. Bez zaváhání vytahuju svůj zapalovač a připaluju. Od té chvíle jsme se od sebe nehli. Vlastně jo. To když mě dostrkal na pódium, abych tam s thajkama tančila. Bylo to super, stát na pódiu a vidět všechny ty nadšené lidi, jak se baví. Zbytek festivalu jsme strávili na střídačku tancem, popíjením a střílením na střelnici, kde jsme si vystříleli jednoho modrého a nechutně kýčovitého plyšáka. Welcome to Thailand.

„Nemám kde spát“

Mezitím jsem potkala svoje spolupracovníky, kteří mi oznámili, že už je čas jít, abysme přešli moře za vrcholícího odlivu. Samozřejmě nikam nejdu a svému novému objevu oznamuji, že nemám kde spát. V pohodě, můžu přespat u něj. Když jsme se dostatečně vyblbli, jeli jsme. Sedím na motorce, v jedné ruce žmoulám tu modrou obludu a druhou objímám svůj nový objev. Svištíme si to po rozbitých silnicích potemnělým ostrovem a nad hlavou nám svítí hvězdy. Jestli tohle není romantický, tak už fakt nevím. A ono to ještě pokračuje. Jsme na místě. Čumím jak puk co je to za nádherný místo. Všechno ze dřeva, origoš design, všude svítí a blikají světýlka, ztělesněná nádhera. Jsem snad v pohádce? Sedáme si na jedno z vyvýšených míst mezi stromy, kolem nás barevná světla, nad námi hvězdy, popíjíme pivko, hrajeme jenga věž a kecáme. Vydržíme tady sedět a povídat si asi tři hodiny. Pak už totálně mrtvá odpadávám a usínám.

Probuzení v ráji…

Ráno se probouzím a za světla si můžu prohlídnout celý tohle místo. Tak to je vážně pecka. Všechno z recyklovaného dřeva včetně domečků, kde bydlí personál. Přímo na pláži sezení na dřevěné lodi. Koukám na mapu, kde vlastně jsem. Hippy bar. Aha, tak to by odpovídalo. Je sobota. Prý mám zůstat do neděle. Hm proč ne, zpátky se mi stejně nechce. Víkend strávím plaváním, válením se po pláži, jídlem a doháněním spánkového deficitu. Taky pozorováním svého nového objevu při práci. Jak se sakra někdo může uživit tím, že udělá pár shaků za den? Než oloupe mango, tak já bych udělala tři mojita, pět kafí a u toho natočila deset piv. Thajský no stres dotažený k dokonalosti. Jasně, bydlí a jí tady, ale pak jsou tu ještě další náklady. Moje evropská hlavička nechápe. Ale ono se to časem rozklíčuje…

…a návrat do reality strašidelné chatky a šéfa prudiče

V neděli si na mě vezme číslo, odveze mě do přístavu, domluví mi loď a see you next weekend. Hm no to jsem zvědavá. Není mi 15, takže se snažím krotit své nadšení a nic moc nečekat. Přijíždím zpátky na náš ostrůvek a líbí se mi tu ještě míň. No co, do příštího víkendu je jen 5 dní, nějak to zvládnu. Na cestu jsem se vydala i kvůli tomu, abych zjistila, co všechno zvládnu, naučila se překonávat sama sebe, své strachy i obavy. Jsem rozhodnutá vydržet a nepovolit. Jenže.

Druhý den po snídani vyrážíme na druhou stranu ostrova, začít čistit další pláž. Všichni se shodujeme na tom, že čistit tohle místo by bylo ideální brzy ráno nebo později večer, až sem nebude svítit sluníčko. V čase, kdy sem jdeme my, tady sluníčko pálí jako blázen a stín žádný. Pouštíme se do práce. Po hodině jsme všichni vyčerpaní, spálení, tečou z nás litry potu a máme dost. Dohoda zněla vybrat sklo a plechovky, plast se zapálí přímo na místě. Předtím, když jsme tady byli bez šéfa, pálili jsme plast na kamenech. Teď se šéf rozhodl, že se s tím nebudeme tahat a zapálíme vše tam, kde to leží. Na hraně pláže a lesa. Mezi listím a dřevem. Posílá mě zapálit a hlídat oheň. On se jde spolu s ostatníma koupat. Zkouknu jejich přípravu místa a je mi jasný, že tohle není dobrý nápad. Čekala jsem, že odpadky shrabou trošku dál od lesa. Tohle zavání průšvihem. Ale řekl zapálit a já už jsem zjistila, že diskutovat s ním nemá moc cenu. Je to ten typ, co má vždycky ve všem pravdu a ostatní jsou blbci.

Oheň na střeše (nebo spíš na pláži), konflikt a odjezd

Zapaluju oheň a během pár vteřin šlehají do vzduchu obrovské plameny. Nedá se tu dýchat, nedá se tu stát a už vůbec se to nedá hlídat. Teplota dva metry od ohně je tak tisíc stupňů. Jde mi pomoct něžnější polovina českého páru. Chlapci se dál koupou. A my dvě jsme totálně v prdeli. Křičíme na kluky, že potřebujeme pomoct. Místo pomoci se dočkám řevu od šéfa „já jsem ti kurva říkal, že to máš hlídat“. Oponuji, že to prostě nejde, je tam moc horko a nedá se to. Další řev „kurva hejbni tou prdelí a nečum jak kráva, chceš snad podpálit les“. Ne nechci, ale taky tady nehodlám uhořet. Oheň naštěstí slábne a můj drahý šéf za doprovodu nadávek směrovaných mým směrem shrabává oheň. Jo teď jsi hrdina kámo, když už je oheň třetinový. Už dávno si nenechám srát na hlavu a na týhle práci naštěstí nejsem existenčně závislá. Vydržím dost věcí, zvládnu nepohodlí, ubohou stravu (frajer na nás dost šetřil), místo bez elektřiny, studenou sprchu i noci ve strašidelný chatce, ale takhle se ke mě nikdo chovat nebude. Možná to snese tvoje thajská přítelkyně, ale já rozhodně ne. Hezky pěkně mu ty jeho nadávky vrátím a bez váhání se rozhodnu, že tohle místo opustím.

Když mě někdo na…e klidně přebrodím s báglem moře

Svojí práci ten den dodělám, ale zůstat tu nehodlám už ani jednu noc navíc. Sbalím si bágl, oznámím mu, že chci odejít a po večeři odcházím. Musím uznat, že má natolik slušnosti, že mi popřeje hodně štěstí. Platit za loď nehodlám a tak využívám vrcholícího odlivu, nahazuju bágl na záda a vydávám se přebrodit moře. Je to kousek, ale zkuste se brodit ve vodě po kolena, občas i výš, dno samý kámen a na zádech mít ještě bágl. Naštěstí jde se mnou i český pár, tak mám pojistku. Dvakrát se mi po cestě rozloží a málem uplavou žabky, jinak naštěstí žádná nehoda. Na břehu už na nás čeká motorka, kterou jsme na ostrově předtím půjčili a nechali si jí na příjezdové cestě. Ve třech lidech a s báglem na jedné motorce. Proč ne. Jsme v Asii.

No ale kde budu bydlet? Opět

Nemám zařízené žádné ubytování, na internetu se skoro vše tváří jako obsazené. Nejlevnější volné je ve stanu a kousek vedle přístavu. To se mi moc nelíbí. Kouknu do mapy. Musí tu být něco jiného. Rasta garden. Hm to zní dobře. Vydávám se tam. Kdybych věděla, že je to úplně jinde, než mi ukazuje mapa, půjčila bych si rovnou motorku. Po půl hodině se sem konečně doploužím. Naštěstí je volná chatka za 300 bahtů. Není to žádný zázrak a cena je trochu nad můj rozpočet ale mám tu všechno, co potřebuji – postel, sprchu, terásku a klid! Vyčerpaná psychicky i fyzicky odpadávám hned po večeři do postele.

Galerie

Dva týdny v ráji začínají koncertem Job 2 Do na Valentýna

Po dlouhém spánku se začnu dávat trochu dokupy s cílem navštívit a překvapit svůj nový objev. Do toho zvoní telefon. Volá mi on. Pen. Zcela jistě je to jeho pravé thajské jméno 😀 Jak se mám atd. Netuší, že jsem včera přijela na ostrov. Hrdost mi nedovolila říkat si o pomoc. Jo jsem blbá a na hrdost jednou pojdu. Dojdu si půjčit motorku a vyrážím do Hippy baru. Na baru pořád trůní modrá obluda a na mě se usmívá můj objev. Začínám se zase dostávat do klidu a pohody. Nejradši bych tu zůstala a ani se nehla ale únava je silnější a já se k večeru odebírám zpátky. Chci mít svůj klid. See you soon. OK. Ale co to sakra znamená? Tuhle otázku si ještě položím mnohokrát, abych ji nakonec rozklíčovala. Prozatím má moje evropská hlavička další téma na přemýšlení.

Další den je 14.2. Valentýn a koncert Job 2 Do v Rasta baby baru. Chci tam jít, tuhle kapelu jsem si chtěla dávno poslechnout. Ale jít tam sama se mi nechce. Psát Penovi taky ne. Zase ta moje pitomá hrdost. Za normálních okolností by mi nedělalo problém jít sama, ale najednou je to jiné. Večer se odhodlám napsat mu SMSku. Ve vteřině po odeslání si říkám, že jsem to sakra neměla posílat a rvu si vlasy. Tohle zná asi každá holka. Odpověď žádná. Vlastně jsem jí ani moc nečekala, jsem chytrá holka a už jsem si všimla, že tenhle týpek telefon moc nepoužívá. Nemá ani Facebook! Jak s tím může žít? A jak sakra budu šmírovat jeho bejvalky?! Prekérní situace, fakt že jo.

A dost! Nebudu tady sedět a přemýšlet nad blbostma. Chci se bavit. Posbírám svý nervy a zbytky sebevědomí, který se najednou vypařily neznámo kam a jdu. V restauraci před mým bungalovem mě odchytává Thajka. Sandy. Sedí tu s týpkama a kalí. Prej jestli jedu na koncert. Jasně že jo. My taky, my taky, pojď si dát s náma drink a pak pojedeme. Zaseknu se tady asi na dvě hodiny. Mezitím mi přijde SMSka „yes, see you there“. Vida, jak se to najednou všechno samo řeší. Ne, že by mě tahle suchá odpověď nějak ohromila, ale lepší než nic. V Rasta baby samozřejmě narváno a nikde ho nevidím. Nevadí, začínám tušit, že se to zase nějak samo vyřeší a jdu se bavit.

Po dvou hodinách na něj narazím. Zase se najednou z ničeho nic zjevil. Jako na Cashew nut festivalu. Dostávám kytku. Jedna malá růže. Ale víte, co udělá kytka s holkou, že jo? Tady přestává veškerá sranda. Začínám tušit, že z tohodle nevyváznu jen tak lehce.

Kolem čtvré ráno začínám cítit, že mám dost a bylo by fajn si jít lehnout dřív než vymyslím nějakou ostudu. Pen si chce ještě pokecat s klukama z kapely. A že dorazí „later“. Takže k „soon“ se přidává ještě „later“. Na tohle je i google translate krátkej. Ráno se vzbudím a nikde nikdo. Hmmm ušklíbnu se pro sebe. Je brzo ráno a vzbudilo mě střízlivění. Nutně potřebuju kafe. Vylezu ven a tam sedí ON. Tak přeci jenom. A vzápětí mi vaří to mý kafe. Naivně jsem si myslela, že si dám kafe a odlezu si užívat svojí kocovinu. Otázka „dáš si pivo“ ovšem moje plány zbořila jak domeček z karet. Následuje celkem slušná celodenní afterparty, při které se u našeho stolu vystřídá hromada lidí. Nekonečné diskuze o politice, smyslu světa i nesmrtelnosti chrousta. Však to znáte tyhle diskuze po pár pivech. V osm večer odpadávám spát.

Zamilovat se…asi to byl fakt osud

Probouzím se s prvními paprsky slunce, vedle mě leží Pen, drží mě za ruku a usmívá se na mě. Je na čase si přiznat, že jsem se naprosto bezhlavě zamilovala. Jak tohle sakra může dopadnout? Po ranním kafi a cigáru se loučíme typickým „see you soon“. Už se nad tím ani nepozastavím. Vím svoje. Zůstávám sama se svýma myšlenkama. Moje pocity jsou značně rozporuplné. Jsem šťastná a spokojená ale zároveň si říkám, že tohle jsem přesně nechtěla. Chtěla jsem být svobodná, nezávislá, cestovat a na nikoho se neohlížet. A teď tohle. Jenže citům neporučíš. Ano, můžeme naslouchat rozumu, ale když to uděláme, neochudíme svůj život o spoustu hezkých věcí? Docházím k závěru, že nejlepší bude, když nechám věci prostě plynout a svěřím se do rukou osudu.

Další zásadní člověk na mojí cestě

Další den přijíždí Lenka. Další důležitý člověk, s kterým jsem tady strávila pár dní. Poznaly jsme se přes cestovatelskou skupinu na FB, nejspíš to začalo komentáři k nějakému příspěvku a pak jsme si začaly psát. Pár dní zpátky mi Lenka napsala, kde jsem a co dělám. Je na severu, už jí to tam moc nebaví a přemýšlí, co dál. Vylíčila jsem jí Koh Phayam v růžových barvách. Neváhala ani minutu a začala řešit, jak se za mnou dostane. Čekala jsem na ní v přístavu a přemýšlela, jestli to nebyla chyba. Přeci jen trávit nějaký čas s někým, koho znáte jen z pár zpráv může být riskantní. Zprávy sice dávaly tušit, že to bude super ale…nebude to kráva? A nebude si myslet o mě, že jsem kráva já?

Moje obavy zmizely hned první den. Prokecaly jsme celé odpoledne a následně i slušně zapařily. Do časných ranních hodin. Vlastně jsme odjížděly domů za světla 😀 Je strašně super potkat někoho, s kým můžete vést sáhodlouhé filozofické diskuze a zároveň se s ním propít do časných ranních hodin. Lence vděčím i za její rady a sdílení zkušeností, které mě nakoply k tomu, abych se trochu víc začala poohlížet po světě on-line práce. Přemýšlela jsem o tom už nějakou dobu ale nevěřila jsem si. Její zkušenosti a podpora mě motivovaly k tomu, že jsem něco začala dělat. Takže díky Leni!

Skvělý týden, který utekl jak nic a je tu opět loučení

Následující týden jsem strávila na střídačku s Lenkou a s Penem. Neskutečně úžasný týden na neskutečně úžasném ostrově. A byl tu poslední večer, poslední party. Shodou okolností v Hippy baru. Bylo to skvělé, ale zároveň smutné. Druhý den jsem měla odjíždět. Věděla jsem, že se vrátím. Kvůli ostrovu, kvůli němu i kvůli tomu, že jsem se chtěla na chvíli zastavit. Neustálé přesuny mě začínaly unavovat a chtěla jsem si dát i čas na to, abych rozvíjela své psaní. A tenhle ostrov je naprosto ideální. Klidné místo, kde na vás dýchá duch starého Thajska, z barů zní reggae a všichni jsou tak trochu hippie.

Kdyby mě doslova nevykopal ze svojí dřevěné boudičky, asi bych nikdy neodjela. Aspoň někdo tu má rozum. Několikrát se mě ptá jestli se opravdu vrátím a jestli budu mít i v Malajsii stejné číslo. Jo jo jo. Chce se mi brečet. Radši rychle odcházím. Sedám na motorku, vyzvedávám v našem bungalovu svůj bágl a jedu do přístavu. Na poslední chvíli kupuju lístek a po tváři mi tečou slzy. Nejraději bych se otočila a šla zpátky. Nejde to, dneska mi končí vízum a za týden za mnou do Malajsie přiletí kámoška. Dosedám na lavičku na právě se rozjíždějící lodi. Ten pláč se nedá zastavit. Pocity štěstí a smutku, co se mísí tak intenzivně, až mě z toho bolí na hrudníku.

Pláč mě vyčerpá natolik, že za 15 minut usnu. Probouzím se až v Ranongu. Sama. Chybí mi Pen i Lenka. Ta zůstala na Koh Phayamu ještě o den dýl. Cítím strašnou prázdnotu, jak mi ti dva chybí. Vím, že druhý den už bude líp, ale dneska si to musím protrpět.

Je to zajímavé nebo užitečné? Pošli to dál!
Share on Facebook
Facebook
Email this to someone
email
Print this page
Print
Pin on Pinterest
Pinterest
Tweet about this on Twitter
Twitter
Buffer this page
Buffer

Komentáře