Martina mě původně oslovila kvůli plánování dovolené na Langkawi. Pro 12 lidí, uffff. Pomohla jsem jí všechno pořešit. A pak jsme začali chatovat o jiných věcech…pracovních i soukromých. Zaujalo mne jejich cestování – jak se jí podařilo rozcestovat rodiče, jak zvládá cestování s dítětem a jak se jí daří plánovat jejich skupinové dovolené. A tak jsem se rozhodla nenechat si vše pro sebe a Martinu jsem řádně vyzpovídala. V dnešním rozhovoru se tedy i vy můžete dozvědět, jak takové cestování s rodiči a dítětem vypadá, jak vás změní Asie a že vypravit se do světa na vlastní pěst je vlastně stejné, jako jet z Prahy do Ostravy.
Které země už jsi ve světě navštívila a jaký je naopak tvůj cestovatelský sen?
Procestovala jsem pracovně Evropu, například Holandsko, Švýcarsko, Itálii, Španělsko. Jako dítě jsme byli v Chorvatsku, taková ta klasická dovolená, kdy jsme s sebou vezli kufr plný konzerv a řízků. Pak jsem byla v Tunisu, v hotelu s bazénem u moře a to bylo celé, co jsem z té země viděla. Překvapila mě třeba Florida, tam jsem byla dva měsíce, už je to asi 15 let. Byl to pro mě kulturní šok. Nikdo nechodil pěšky, všichni jezdili autem a lidi byli neskutečně obézní. Prodavačky se na vás smály už ode dveří a celkově to bylo takové, pro mě, hodně nové. Líbilo se mi v Norsku, v Bergenu. To mělo svoje romantické kouzlo. No a pak přišla na řadu Asie. Podívala jsem se na Taiwan, prohlédla si Taipej z nejvyšší budovy a navštívila memorial house Chiang Kai-shek a Sunjatsena. Prošla jsem se v Pekingu po Čínské zdi nebo jsem navštívila Bali, Bangkok a thajské ostrovy. Vracíme se stále na Ko Lantu, tam to opravdu miluju. Asi proto, že to byla moje první thajská destinace.
Můj cestovatelský sen je jasný. Asie. A tam je mi jedno kde. Ráda bych se podívala třeba do Japonska, Vietnamu – do městečka Hoi An, do hor. Láká mě taky prozkoumat Filipíny, Kambodžu. Ráda mixuju asijská velkoměsta s klidem vesnice nebo ostrovem. Chystáme se do Singapuru a přespíme v ikonickém hotelu Marina Bay Sands, to se moc těším.
Cestujete ve větší skupině, cestovala jsi tak vždycky nebo máš zkušenosti i z individuálních cest?
Ve skupině jsme vycestovali poprvé v 2019, kdy jsme s sebou vzali rodiče a taky tetu a strýce. Poprvé jsem se do Thajska podívala s kamarádkou, které vděčím za to, že nás osud takto svedl dohromady, protože jinak bych pořád seděla na gauči a čekala, až zahřmí… můžu porovnat jaké to je, když cestují dvě holky, partneři a pak s celou širokou rodinou. A je to rozdíl. S kamarádkou to byla taková velká diskotéka, večerka pro nás neexistovala. S partnerem je to samozřejmě něco jiného než s kamarádkou – hodně jsme cestovali, abychom hodně viděli… S manželem jsme byli poprvé na Bali a to jsme nezůstali dlouho na jednom místě. Za den jsme ujeli na skútru třeba 200 km, byli jsme snad všude. Manžel chtěl všechno vidět a stihnout, já bych si to uměla představit klidnější… no a když je celá rodina, navíc se nikdo nedomluví, tak to je úplně jiná písnička.
Dokázala bys srovnat výhody a nevýhody cestování s dítětem, sólo, v páru a ve skupině? Co tobě osobně vyhovuje nejvíc?
Jsou tam jednoznačně rozdíly. Když jste dva, stačí koupit letenku, zabookovat první dvě noci v hotelu a pak se takzvaně uvidí. Vše můžete řešit spontánně na místě. Tady se vám nelíbí? Nevadí, sednete na skútr, jedete se podívat jinam a kde se vám líbí, zůstanete… Je tam určitá svoboda. Když s sebou mám dítě a rodiče, tak si toto nemůžu dovolit. Bezpečnost je na prvním místě. I když vím, že vždy se najde ubytování a že se dá vše zvládnout, tak musím předcházet problémům a vše mám dopředu z Česka zařízené. Taky to není o tom „teď se sbalíme a jdeme dál“, vše se opravdu musí plánovat a podřizovat chodu celé skupiny. Což zní jako dovolená za trest, ale není to tak. Je to jenom o větším plánování a organizování, užít se to opravdu dá i tak.
Vaše skupinové cestování organizuješ a řešíš sama, jak to zvládáš? Musí to být pořádně náročné, užiješ si takovou dovolenou vůbec?
Vše organizuju sama. Principiálně je to stejné, jako kdybych měla jet z Prahy do Ostravy do nějakého hotelu. Nikdy jsem tam nebyla. Musím si tedy najít, kde hotel je, zjistit, jak se k němu jede, zajistit jízdenky, atd… Je to stejné, jestli jedete do Brna nebo do Bangkoku. Pro mě ano. Je pak rozdíl, jestli jste dva nebo je vás 10. Mně to celé organizovat hrozně baví. Celou takovou výpravu jsem plánovala 8 měsíců. Hledala jsem nejlepší hotel, nejlepší spoj, nejlevnější letenky…
Naplánovala jsem to tak, abychom měli co nejvíce zážitků. V Bangkoku jsme měli luxusní hotel s nekonečným bazénem a výhledem na mrakodrapy. Na ostrově bambusovou chýši za cca 350 Kč na noc a poslední tři noci jsme strávili v obrovské vile v kopci s výhledem na zátoku. To bylo neskutečné, předčilo to moje očekávání. Poprvé jsem vilu viděla na Airbnb a spadla mi brada. Říkala jsem si, jednou, jednoho krásného dne tady budu… pak jsem ten dům našla při hledání ubytka asi po půl roce…zatajila jsem dech a vilu na tři noci koupila… Rodiče říkali, že ještě nikdy nebyli v ničem tak krásném. Ani já ne.
Jestli se to dá užít, když v podstatě funguju jako delegát/asistent/překladatel? Dá. Ale jinak. Prožívám ty situace jinak, než jak bych je prožívala sama za sebe. Vidím to, co vidí rodiče, protože oni to vidí jinak, svou optikou. A mě to dává nový rozměr, nové situace, kterých bych si nevšimla. Navíc, sdílená radost tu vaši radost násobí. Když jsme pluli long tailem (pozn.: tradiční thajská dřevěná loď) na ostrov, kde nebyla ani noha a pláž byla jak z katalogu, sledovala jsem jejich výrazy. Neměli slov, jak to bylo nádherné. A z toho mam pak radost já.
Ještě k plánování. Příští výprava už čítá 12 osob, někteří už v Asii byli (naši rodiče), ale zbytek ne. Opět jsou nulově jazykově vybavení a já si říkám, že organizace pro tolik lidí už je přece jenom náročnější. Zvolili jsme jako první destinaci malajský ostrov Langkawi, kde nikdo z nás ještě nebyl. Rodiče s ohledem na délku jejich dovolené jedou kratší okruh a vrací se po 14 dnech domů. My zůstáváme na Ko Lantě a vracíme se přes Bangkok. A já jsem potřebovala vyřešit situaci, jak dostat rodiče z Ko Lanty zpátky na Langkawi a potom na letiště. Původně je měl doprovodit manžel, ale strávil by tak tři dny…
No a koukala jsem, jestli nejsou v Malajsii nějací Češi, že bych je poprosila, aby rodiče doprovodili na letiště a pomohli jim odletět. Googlila jsem, hledala, četla, sondovala a pak jsem našla tebe. Poslala jsem ti dotaz a už to jelo…doporučila jsi mi ubytování, zařídila odvoz atd.. Takže vím, že mám na Langkawi spojku a že vše nebude na mém hrbu a kdyby cokoli, je k dispozici osoba, která ostrov zná. A to je pro mne velmi důležité v případě, kdyby se cokoli stalo.
Video
Zažili jste někdy nějaké krizové nebo nenadálé situace? Jak jste je řešili?
Musím říct, že jsem byla psychicky a snad i fyzicky připravena na všechno. Rodiče měli doporučení a rady, jak se chovat a nechovat. Chvílemi to bylo opravdu jako ve školce. Kontrolovala jsem, co mají s sebou, atd. Na prvním místě je pro nás bezpečnost. Doklady okopírované a vytištěné, platební karty vyfocené v telefonu a uložené i v emailu, abychom se na ně mohli odkudkoli dostat. Kdysi jsem dokonce měla na papíře kontakty na ambasádu, ale to už teď nemívám. Samozřejmostí je zkontrolovat si baterii v mobilu, abychom měli signál. Když jdeme někam na celý den, bereme si powerbanku… Sichr je sichr a riskovat nechceme.
Krizová situace byla jenom jedna, rodiče se nám ztratili v Bangkoku. Jeli jsme tuktukama zpět do hotelu a do jednoho jsme se nevešli. S manželem jsme jeli v jednom spolu – zásadní chyba. V druhém tuktuku nebyl nikdo anglicky mluvící… No přijeli jsme do hotelu a čekáme na druhý tuktuk, který jel za námi. Po deseti minutách nic. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Asi po půl hodině jsme jim zavolali a tchán říkal, že řidič nevěděl, kam má jet. Neznal náš hotel. Celá situace vznikla tak, že nás na ulici odchytl „naháněč“, zeptal se kam chceme, my jsme mu řekli hotel, on předal info oběma řidičům, ti vše odkývali a jelo se…
No a rodiče se ocitli v prekérní situaci. Tuktukář je přehodil jinému tuktukářovi, který taky nevěděl, kam má jet. Rodiče věděli, že vedle našeho hotelu je hotel Mariott, přece jenom známé jméno. Tak to řekli řidiči a ten je zavezl k Mariottu. Jenže. V Bangkoku je jich několik 😀 😀 Nakonec zjistili, že nejsou moc daleko a manžel pro ně vyrazil… potkali se někde na půl cesty… Situaci se dalo předejít, měli jsme s nimi jet buď já, nebo manžel. Taky jsme mohli mít fotku hotelu v mobilu, oni neumí číst naše písmo, takže jméno by jim stejně nic neřeklo… jsou vždy situace, na které se nepřipravíte, ale musíte vědět, jak je řešit. Hlavně zachovat klid.
Z vašeho skupinového cestování se teď zrodil tvůj nový cestovatelský projekt, povíš nám o něm něco víc?
Vše je teprve ve fázi „zrodila se myšlenka“. Vyplynula zcela přirozeně – říkala jsem si, že by bylo fajn sdělit světu, že cestovat se da začít kdykoliv a že je to nejlepší nápad, co mohou lidé udělat. Vidím to na svých rodičích i tchánovcích, přátelích… Cesta je strašně změnila. Někde v diskuzích jsem četla skvělé slovo, že po návštěvě Asie se člověk „přepne“. Mohu rozhodně potvrdit. Je tam jiný svět. V Asii se cítím tak, jak se člověk od přírody asi cítit chce. Vítaný, doma. A já bych si přála otevřít oči lidem, kteří třeba váhají co se životem dál, chtěli by někam vycestovat, něco zažít. A proč Asie? Protože v Evropě je vše v podstatě stejné jako u nás. „Přepnutí“ se nedostaví. A Asie není džungle, kde člověk za dva dny umře hlady. Takže pointa našeho projektu je, aby lidi cestovali. Sami, spolu, s námi, bez nás, to je jedno. Ale aby se zvedli z gauče a letěli. Chci jim nasadit pomyslná křídla, na kterých mohou letět, až už obrazně, nebo reálně. A my jsme zde od toho, abychom jim pomohli, poradili, zařídili, motivovali…
Co si myslíš, že je největší překážkou pro cestování u lidí ve věku 50 a víc?
Strach a rozhodnost. Celý život chodí do práce, pak domů, na zahradu, televize a takhle dokola už třicet let… Samozřejmě, doba je jiná, rodiče nemají jazykovou výbavu a to je limituje. Sami by nikam nejeli. Nepočítám s cestovkou do Egypta. Bavím se o tom být cestovatel, objevovatel, badatel, ne turista na tabogánu v resortu. Generace mých rodičů se limituje sama. Mají svoje představy, jak Asie vypadá – džungle, kde je probodnou šípem. Taky proč by to vůbec měli dělat, cestovat někam daleko, když ještě nebyli v Prachovských skalách… ale že by se do těch skal výhledově chystali, to teda taky ne… Že se nedomluví – ale rukama nohama se domluví vždycky každý. Že je to drahé – a prosím vás Egypt stojí kolik? Asie není o moc dražší – navíc zážitky a jak vás cestování změní je k nezaplacení…. a ano, změní.
Máš nějaký tip jak překážky a obavy spojené s cestováním (nejen) starší generace překonat?
To je jako s rozhodnutím přestat kouřit, začít běhat, zhubnout… Můžu o tom několik let mluvit nebo si obout boty a zkrátka vyběhnout… Já jsem několik let říkala, že by se mi líbilo Thajsko. A pak jsem potkala kamarádku, která letěla sama. Koupila jsem letenku a letěla s ní. A už mi to přeplo. Od té doby je vše jinak… Když se naskytla příležitost koupit letenku na Bali za cca 8 000 Kč, ještě přes Taiwan, tak jsem volala manželovi a říkám, že jsou skvělé letenky na Bali. Odpověděl: „a co jako“. Říkám „poletíme?“. Než se stihnul vyjádřit, letenky jsem koupila. Rozhodnutí během několika minut. A manžel už je také „okřídlený“ a „přepnutý“… hledá levné letenky se mnou. A s rodiči? Ti měli tolik výmluv a strachů z toho, jak to bude – moc vedro, moc vody, moc písku… Volala jsem jim a říkám: „jsou teď letenky za skvělou cenu“. Teď nebo nikdy. Koupila jsem je. A rodiče? Už taky „mají křídla“. Povídáme si o tom, co zažili a kam by chtěli dál. Už to nejsou Prachovské skály ale třeba Vietnam. Co tedy pomáhá překonat překážky? Moc nepřemýšlet a prostě to udělat.
Galerie
Kdy jste cestování s dítětem zahájili, které země už jste s ním navštívili a v kolika letech? Nebojíš se o jeho bezpečnost, zdraví atd.?
Cestování s dítětem jsme zahájili, když dospěl do věku, že cesta bude pro všechny ok. Bylo mu 15 měsíců a měl za sebou veškerá důležitá očkování a nějaká navíc. Byli jsme jenom v Thajsku a teď se chystáme do Malajsie, Singapuru, a opět na Ko Lantu – to je taková naše základna. Bezpečnost je pro mě nejdůležitější, samozřejmě, že se o něj bojím. Neriskuju. Nespouštím ho z očí, dávám na něj pozor. Uvědomuju si, že nejsme v Praze a nepřijede záchranka, když spolkne kamínek… Mažu ho od rána do večera krémem na opalování, pořád má čepici a pořád mu dávám pít. Na skútru má helmu a jezdíme pomalu a opatrně. Riskantní aktivity vynechávám a užívám si s ním na písku, v bazénu, procházku nebo v moři. Cestujeme jenom s batohama, ale i tak se nám vejde důležitá lékárnička, jídlo, plínky… teď vím, že půlku z toho jsem brát nemusela – všude je všechno dostupné.
Spousta lidí má k cestování s dítětem negativní postoj. Setkala jsi se s nějakými negativními reakcemi, odsuzováním apod.?
Osobně ne – protože to nikde nerozšiřuju. Nikdo neví, že takhle cestujeme. Jenom rodina, která cestuje s námi (pozn. no, tak teď už to ví všichni :-D) . Samozřejmě, říkali, že jsme blázni, že malého berem, že je cestování s dítětem nesmysl a podobně. Odpověděla jsem, že je jedno, jestli budeme na Lipně nebo v Thajsku – bezpečnostní opatření jsou všude stejné. Četla jsem mnoho názorů na rodiče, co s dětmi cestují do exotiky nebo dlouhodobě. Že jsou sobci, že děti týrají a dítě z cesty stejně nic nemá. No, nevím, kdo může mít na cestování s dítětem takto přízemní názor, ale budiž.
Nemyslím si, že by syn jakkoli trpěl. Měl veškerý komfort, co to jenom šlo. Jídlo a pití. Teplo a vodu. Je jedno, jestli je to rybník nebo moře. A že z cesty nic nemá? Omyl. Zážitky, které má, ho nějak formují a rozvíjí. Potkal jiné děti z jiného státu, jedl mořské plody, pil čerstvou kokosovou vodu. Viděl slona, opici. Ne v zoo, ale v jejich přirozeném prostředí. Nebojí se vody. Ví, že je slaná. Umí plavat sám s rukávkama. Ví, že si nemá házet písek do očí, že to bolí. Měli jsme nosítko a kdykoliv chtěl, usnul přitulený k mamince. Pro mě cestování s dítětem znamenalo nádherné chvíle v prostředí, které miluju.
Jak moc náročné je cestování s dítětem? Na jaká největší omezení by se měl připravit někdo, kdo chce cestovat s dětmi?
Cestování s dítětem náročnější, ale ne nezvládnutelné. Musíte být zkrátka připraveni na všechno. Od nástupu do letadla až po cestu zpět domů. Tohle všechno skýtá více přemýšlení, plánování, přizpůsobení se.
Nemůžete s dítětem lozit na skálu ale najít aktivity, které můžete dělat všichni. Vždy se musíte přizpůsobit dítěti. Máte naplánovaný výlet ale dítě dostane průjem, teplotu nebo cokoli a vaše plány se změní. Musíte být připravení improvizovat a volit varianty, kdy může dítě spát atd. Aby měl zajištěnou péči, jídlo, vodu, plenky. Pro nás cestování s dítětem například znamenalo, že jsme museli volit jiné ubytování než bambusovou chýši, kam bychom se nevešli. Spali jsme na jedné posteli a potřebovali jsme ji velkou. Našla jsem nádherný bungalov kousek od rodičů, s klimatizací, terasou, u pláže a za super cenu. Když měl čas spánku, šla jsem si s ním lehnout a rodiče zůstali na pláži. Vše jsme měli na dosah ruky. Byl tam i bazén, takže měla k dispozici vše, co jsem potřebovala. Večer jsme chodili spát rozumně, byli jsme všichni za celý den dost unavení. Jinak jsme nebyli omezení, jenom jsme plánovali trochu jinak – s ohledem na dítě.
A naopak jaká jsou pozitiva cestování s dítětem? Může z toho něco mít?
Osobně jsem byla šťastná, že s námi syn je a že jsme se od cestování s dítětem nenechali odradit. Bez něj bych neletěla. Stejně jako rodiče všechno vnímali po svém, i dítě vnímá věci svýma očima. Všímala jsem si věcí, které dospělí nevidí a byl to další rozměr zážitků. Jsem přesvědčená, že mu to dalo mnoho. Všechno, co dítě dělá, ho rozvíjí. Stavěli jsme si hrady z písku, chodili na procházky, plavali v moři, ochutnávali nová jídla. Všechno jsme prožívali společně a to nám nikdo nevezme.
A co ty? Co tobě osobně dává cestování?
Mění mě v tom, že odbourávám negativní vlastnosti a získávám pozitivní. Cestování zkrátka mění člověka v jinou osobnost. Cítím se silnější v některých věcech, zjišťuju, co všechno dokážu a čeho se bojím. Každou chvíli vystupuju ze své komfortní zóny. V ČR chodím v podpatkách a do práce bych nešla nenalíčená. Tam? Šampon skoro nepoužívám, žiletku si půjčujeme s manželem, stačí mi jedno tričko, balzám na rty. Jsem taková, řekněme, opravdová. Nemusíme si na nic hrát, nic předstírat. Je to osvobozující. Taky se denně vystavujeme situacím, které musíme umět vyřešit, učí mě to poradit si v každé situaci, zachovat chladnou hlavu.
Třeba na Bali jsem se spálila o motorku, měla jsem puchýř velký asi 15 cm. Co jsem zmohla? Nic. Žádný hysterák se nekonal, pokračovalo se dál. Při návštěvě Pekingu jsme zase chtěli vidět Čínskou zeď a netušili jsme, jestli se na ní dostaneme nebo nás řidič odveze někam na orgán. Ráda poznávám kulturu jiných zemí, moc se mi líbilo v Taipei, kde jsme navštívili chrámy, ale i třeba nejvyšší budovu. V chrámu k nám přišla stará babička, vzala nás za ruku a provedla nás celým chrámem a ukazovala, co kde máme dělat, kam dát vonnou tyčinku, kam květinu, kde si kleknout a kde se poklonit. Krásné to bylo. Taky jsme v Bangkoku, v chrámu Wat Arun, dostali od mnicha požehnání. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších okamžiků, byla jsem v té době navíc těhotná.
Cestuješ/te často do Asie, co tě na ní přitahuje?
Navštívila jsem i jiné země, Evropu, Ameriku, ale Asie mě úplně odrovnala. Tam je tak obrovský rozdíl snad ve všem, že mě to pořád fascinuje. Jak vizuálně, tak duchovně. Miluju tamní atmosféru, lidi a jídlo. Naopak na Čínu nerada vzpomínám, tam jsem si připadala jak ve špatné videohře. Všichni všude předbíhali, jakoby nás ani neviděli, vráželi do nás, plivali, smrkali a potahovali hleny. Všude policie, rentgeny, smog a smrad. Tam už nééé. Mě se moc na Asii líbí lidskost. Třeba obyčejná místní restaurace na ulici, klasika – plastové židličky, žádný luxus, jídlo za pár korun. Tam jsme si dali jídlo a donesli nám k němu navíc nějakou polévku. Tu jsem zhltla za dvě vteřiny, jak byly výborná. Za chvíli mi na stole přistála další miska, aniž bych cokoli řekla, a paní se jenom usmívala a klaněla. Polévka byla přitom zdarma. Při odchodu jsme dostali jen tak trs banánů. To mi hlava nebrala. Obyčejné banány a tak pěkné gesto. To se nám tady nestane, tam je to normální. Na Bali jsme zapomněli foťák na skútru a když jsme se vrátili – byl tam. V Thajsku ani nezamykáme bungalov, když jsme poblíž. Když jsme stáli s kamarádkou u benzinky, což tam vypadá jako telefonní budka, nevěděly jsme, jak natankovat. Místní zastavili a pomohli. Na Bali nás taxikář vezl na letiště a při odchodu nás objímal. Já nevím, ale cítím se tam prostě jinak. Šťastněji.
Martina a Kuba o sobě
Martina (34) a Kuba (30) se potkali v roce 2015, mají dvouletého syna a vzali se 19.2.2019 v Thajsku na pláži při úplňku a západu slunce. Martina pracuje v marketingu a Kuba pro státní správu, ve volném čase rád běhá. Společně navštívili Čínu, Indonésii, Thajsko nebo Taiwan. V roce 2019 vzali do Asie rodiče, aby jim ukázali, „co na té Asii furt mají“. V roce 2020 sebou berou rodiče a další přátele, aby jim ukázali „co na té Asii furt mají“. Spontánně vznikl projekt „Mám křídla“, který má za cíl motivovat lidi k cestování.
