Po výletu do Tam Coc jsme se vrátily zase zpátky do Hanoje, do naší základny v Chien hostel. Daly jsme tu jednu noc, rezervovaly autobus do Sapa, zabalily batohy (tentokrát celé) a druhý den vyrazily. Ubytování jsme nerezervovaly, však seženeme na místě. Cesta autobusem trvala zhruba šest hodin. Jelikož jsme zvyklé na daleko delší přesuny, šest hodin bylo jako nic. Navíc autobusy jsou tady většinou lůžkové a vysoce komfortní. Jen ti řidiči jezdí jako prasata. Kromě toho i při kratších cestách se alespoň 2x staví na jídlo a pití. Občas mám pocit, že Vietnamci nedokážou nejíst déle než hodinu. Jakto, že jsou tak hubení netuším.
To usmlouváme…no to jsme se sakra spletly
Do Sapa jsme dorazily kolem osmé večer. Mlha, déšť a celkem chladno. A teď shánět ubytování. Zkoušíme hned první vedle zastávky autobusu. Paní nějak nemůže pochopit, že nám stačí jeden pokoj s jednou manželskou postelí. Nakonec se domluvíme a dozvídáme se cenu – 200 tis. Moc se nám to nezdá, na netu jsme viděly levnější. Ptáme se, zda je cena se snídaní a zkoušíme smlouvat. Přichází manžel. Jsou ale neoblomní oba dva. I přesto, že mají všechny pokoje prázdné, nechají nás raději odejít. Tvrďáci. Trochu zaskočené se ocitáme znovu na dešti. Tohle jsme teda moc nevyhrály.
Zkoušíme ještě pár dalších, cena je všude stejná. Nakonec se ubytujeme za krásných 200 tis. 😀 Na české koruny je to 180 Kč, což za pokoj s vlastní koupelnou a balkonem je vlastně nízká cena, na vietnamské poměry je to dost. Majitelé jsou ale ochotní a příjemnější než ti předchozí a tak se vzdáváme. Je večer, zima a prší. Venku je 13 stupňů. Už v Hanoji, kde bylo 25 nám byla zima. Tady doslova mrzneme. A na pokoji nemáme topení. Zimní oblečení taky nemáme. Každá jeden tenký svetr, který nás vážně nevytrhne.
Divný jídlo, silná kořalka, oslava narozenin a příjemní místní
Poslední úkol, sehnat večeři. Je devět večer a vše je zavřené. Nakonec najdeme jednu otevřenou restauraci. Ona vlastně není otevřená, jen tu jedna partička Vietnamců slaví narozeniny. Jsme okamžitě přizvané ke stolu. A okamžitě nás začnou nalejvat kořalkou a pobízet, ať si dáme jejich jídlo. Přesně tohle je moment, kdy se vám stáhne žaludek. Protože nevíte, co na těch talířích je. Jenže odmítnout není slušný. Naštěstí kořalka celkem pracuje a my se do toho statečně pouštíme. Docela dost tuhý maso. Ale je to koza. Prej. Budeme tomu věřit. Nebudeme si nic nalhávat, netrvá dlouho a jsme slušně nalité. Jedna kořalka za druhou a k tomu pivo. Nejvyšší čas odejít. O čemž nás přesvědčí i postarší strejdové, kteří po kořalkách sebrali odvahu a začínají nám dávat neslušné návrhy. Zapomeň kámo. Je ti 50, nemáš zuby, jsi o dvě hlavy menší a třicet kilo lehčí, táhne z tebe chlast a ještě asi tak milion dalších věcí. Do plážovýho plejboje na míle daleko. Necháváme je svému osudu a poslední závěrečné pivo si už dáme radši u sebe na pokoji. Jasně, čaj by byl v tý zimě lepší, ale pivo je pivo že jo. I přes ty jejich návrhy to byl super večer, ochutnali jsme místní jídlo, pokecali s těmi střízlivějšími a bylo to celkově fajn.
Galerie
Počasí v Sapa nám moc nepřeje
Druhý den je hnusně a prší. Na výlet můžeme rovnou zapomenout. Stejně máme obě lehkou kocovinku. Obejdeme město, tržnici, kde se mi na férovku zvedá žaludek, dáme si skvělé vietnamské kafe, najíme se, dokoupíme nějaké nezbytnosti a seženeme hotel, kde nám půjčí motorku na druhý den.
…i přes nepřízeň počasí ale další den vyrážíme na výlet kolem Sapa
Bohužel ani další den to není lepší, situace s počasím se opakuje. Chceme se ale někam podívat a tak vyrážíme do hotelu pro motorku. Je tam někdo jiný a cena dvojnásobná. Pokoušíme se vysvětlit, že včera nám bylo řečeno něco jiného, ale je to marné. Jdeme jinam. Nakonec seženeme půjčovnu, kde je motorka za 80 000 dongů. Zase takovej shit. A s prázdnou nádrží. Benzínka je naštěstí hned vedle. Beru do ruky pistoli ze stojanu a najednou z ní začne stříkat benzín. Bez toho, aniž bych cokoli udělala. Všichni stojí a čumí. Přichází týpek, ovšem ne aby mi pomohl, ale aby mě zkásl o peníze. Začíná mi docházet, že tady se s ochotou vážně nepřetrhnou.
….a málem u toho zmrzneme
Vyrážíme a stoupáme do hor. Čím výš jsme, tím větší je mlha. A prší. Zabalené v pláštěnkách, boty, které nestačily uschnout a znova na ně prší, ruce mi přimrzají k řídítkům. Vidím metr před sebe a jsem ráda, že aspoň to. Ve vesnici nás pronásledují štěkající psi. Najednou se proti mě z mlhy vynoří buvol. A sem tam nějaký ten náklaďák. Přijíždíme k prvnímu vodopádu. Chce to čaj. Jediná jakž takž zakrytá restaurace. I tak je tu zima. To chce panáka. Objednáváme rýžové víno. Dostaneme celou půllitrovku, v neokolkované plastové lahvi. Moc nechápeme jestli je to celé naše nebo jak to tu funguje. Je to naše. Trochu to zavání oslepnutím ale zahřát se potřebujeme. Když se jakž takž usušíme, jdeme okouknout vodopád. Pěkný to je, ne že ne, ale v tomhle počasí a s vlhkýma botama je jediná myšlenka POSTEL! Další vodopády nemají cenu, vzdáváme to a vracíme se zpátky. Cpeme do bot toaleťák v naději, že se nám je aspoň trošinku podaří vysušit a zavrtáváme se pod deku.
…nakonec se udělá hezky a vyrážíme do vesniček
Další den se udělalo konečně trochu jasno. Ještě se musíme ráno potkat se známou, co Lence dovezla z ČR nějaké léky. Při té příležitosti stihnu ještě položit motorku. Na rovince v nulové rychlosti. Prostě díra plná vody v silnici a proti mě auto. Zase všichni stojí a čumí. V Thajsku už by nám běžela pomoct celá ulice. Ach jo.
Sjíždíme dolů do vesničky Cat Cat pod Sapa a konečně se před námi otevírají úchvatné výhledy na hory, rýžová políčka a hluboká údolí. S parkováním motorky jsem tentokrát už neústupná. Vstupnému do vesnice Cat Cat se ale nevyhneme. Je to tu maličko umělé, dělané pro turisty, ale i tak je to nádherný. Ochutnáváme jídlo z grilu – sladkou bramboru, vepřové, vajíčka. A na závěr vietnamské kafe. Úžasné to je.
Rozhodneme se pokračovat dál, kam nás cesta zavede. Projíždíme se na motorce nad údolím s výhledy na rýžová pole a je to naprosto úžasné. Nakonec dorazíme do vesničky Ta Van, kde se doslova zastavil čas. Rýžová pole, jednoduché dřevěné domky, pasoucí se krávy a všude pobíhající děti. Vstupné se tu nevybírá, vše je autentické. Takhle nějak jsem si to představovala. Konečně mě to vážně začíná bavit. Dnešní den se povedl.
Sapa ano nebo ne? Za mě ano!
Původně jsme chtěly navštívit ještě Fansipan nebo zajet do vesničky Y Ty, na kterou jsem dostala tip. Vzhledem k počasí jsme to ale vzdaly a rozhodly se přemístit do Ha Giangu. Ze Sapa jsem měla trochu obavy, že bude moc turistická. Nakonec to bylo super a jsem ráda, že jsme jí nevynechaly. Pokud bych měla málo času a měla si vybrat Sapa nebo Ha Giang, vyberu Ha Giang. Sapa má ale rozhodně co nabídnout, takže jestli máte dost času, nevynechávejte jí.
