Kam se vydat dál z Yangonu? Co třeba neturistické Bago?

Na cestu Barmou jsem neměla žádné plány. Věděla jsem jen, že chci vidět nějaká známá místa a nějaká neznámá. Až do posledního dne v Yangonu jsem nevěděla, kam a jak pojedu dál. Po projížďce Circle train jsem se rozhodla, že chci jet zase někam vlakem, takže volba padla na Bago. Na nádraží jsem se podívala na jízdní řád a učinila alespoň nějaký lehký pokus o plánování. Nejsem ale zrovna velký znalec barmského písma, takže jsem se nedozvěděla vůbec nic. No nic, ráno prostě vstanu, dojdu na nádraží a uvidíme.

Na blind do Bago, jak jinak než oblíbeným vlakem

Po snídani, kterou jsem si dopřála v Parisien café (občas to chce prostě capuccino s pěknou hustou pěnou a je až s podivem, že tady takové podniky existují), jsem si vzala Uber na nádraží. Cena 2 000 kyat. Uber rozhodně doporučuji využívat. Hned, jak jsem vylezla na nádraží, ujal se mne policista, který se mne zeptal, kam chci jet, dovedl mne k nákupu lístků a nasměroval, ze kterého nástupiště jede můj vlak. Při koupi lístku musíte předložit pas, cena byla 450 kyatů za dvě hodiny jízdy. Chtěla jsem jet obyčejnou ordinary class, což se mi bez problémů podařilo, dostala jsem ji automaticky (v některých průvodcích se uvádí, že vás do ordinary nepustí). Na dvě hodinky se to dá bez problémů vydržet, na delší cesty rozhodně doporučuji koupit lístek do upper class. Ve vlaku mi pak během jízdy kontrolovali pas ještě jednou.

Cesta vlakem byla rozhodně zajímavá. Pokud máte jen trochu více času, jízdu vlakem zkuste. Cesta trvá déle, zato je ale rozhodně pestřejší. Já jsem si ji pak dala ještě jednou do Mawlamyine a to bylo ještě lepší (a taky delší). Cestou si můžete “povídat” s místními, pozorovat prodavače všeho možného jídla i výhledy na zlaté pagody, slaměné domečky uprostřed ničeho i běžný život místních lidí.

Kde se ubytovat a jak se nenechat odrbat hned na nádraží (což se mi nepovedlo)

Měla jsem trochu naivní představu, že na místě si seženu nějaké ubytování levnější než na internetu. Určitě tam musí být i něco jiného. Nebylo. Vzala jsem tedy nejlevnější ubytování, které jsem našla a to Amara Gold hotel. Vše zde bylo OK, takže je ráda doporučím.
Nevýhoda sólo cestování po Barmě je ta, že v některých místech nejsou hostely a vy tak musíte platit za dvoulůžkový pokoj, protože nic jiného prostě není. Na druhou stranu to pro mne zase tak zlé není, po výletech mám někdy ráda svůj klid na relax i práci a v hostelech nejsou vždy úplně ideální podmínky.
Moto taxi na hotel stálo 2 000 kyat. Jak ušetřit? Vyjděte z nádraží, odmítněte všechny taxikáře a dejte se chodníčkem mezi stánky doprava. Ani ne za pět minut jste u hlavní silnice, kde si můžete vzít sdílený tuk tuk, který mne stál 200 kyat. Bohužel jsem to zjistila až při cestě zpět. Párkrát se takhle napálíte a pak se naučíte jednoduché pravidlo platné pro všechny země v Asii: ignorovat všechny, kteří vám u nádraží/přístavu/letiště nabízejí (leckdy až otravně a agresivně) dopravu a odvoz, poodejít kousek dál, dát si pár minut klid, rozmyslet si co dál a pak začít řešit dopravu.

Jsou ty ceny v pořádku? Netuším…

Řidič moto taxi mi nabízel výlet kolem Bago, cena 50 000 kyat. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem rozuměla dobře, přeci jen jejich angličtina je dost nesrozumitelná. A zdálo se mi to hodně. Po konzultaci s Terkou jsem mu tedy poslala SMS s dotazem, jakou cenu říkal a že jestli to bylo 15 000, ať mne druhý den vyzvedne na hotelu. Jak myslíte, že to dopadlo?

Ten den odpoledne jsem jen došla zjistit, zda mi z místního autobusového nádraží nejede nějaký bus do Hpa-An. Možná i jel, ale nikdo mi nerozuměl…takže nic. Každopádně vidět autobusák ve stavu “vteřinu před rozpadem”, na kterém pobíhají kozy a krávy byl rozhodně zajímavý zážitek.
Pak už jen večeře v restauraci, o které jsem si naivně myslela, že se zde nebudu muset s nikým dohadovat o cenu. No nemusela. Jídelní lístek byl v angličtině, ale bez cen a na můj dotaz, kolik to stojí, chudák kluk jen nechápavě koukal. Mávla jsem nad tím rukou a dala se na modlení, aby to nestálo můj týdenní rozpočet. Výsledná cena 6 800 kyat mi naštěstí dech až tak moc nevyrazila. Byla to obrovská porce, co by stačila pro dva lidi a k tomu litrová láhev piva. Tak asi dobrý. Škoda jen, že mi chtěli vrátit o 3 000 méně. Nebudu ale zatím ztrácet důvěru v hodné lidi Myanmaru a budu si myslet, že se spletli. Pokud to chcete zkusit znovu, jedná se o podnik HTOO restaurant (hledejte na maps.me), jídlo bylo super.

Galerie

Jak to dopadlo s mým výletem? Co jsem viděla a jak se jezdí ve 40 stupních na kole?

Druhý den čekám ve smluvený čas na “svého” řidiče, který mi nabízel výlet. Čekám 20 minut navíc, co kdyby se zpozdil. Nic. Zřejmě opravdu čekal, že zaplatím 50 000 tis. a když jsem si zjistila reálnou cenu, nemělo to pro něj smysl. Možná se na výlet za 50 000 chytl někdo jiný . Možná. Kdo ví.
Já jsem aspoň ušetřila, půjčila si za 2 000 kolo a vyrazila prozkoumávat Bago sama. A bylo to rozhodně úžasné! Cesta tedy nijak úžasná nebyla, šlapat ve vedru na kole starém sto let mezi závějemi prachu a neustálým troubením je tak trochu peklo, ale pak…. Pak slezete z kola, vyjdete schody k pagodě, kde je ticho, klid, minimum turistů a vy se můžete v klidu procházet, relaxovat a meditovat. Takových jsem ten den objevila více a bylo to vážně skvělé. Miluju opuštěná místa, kde o turistu nezavadíte vůbec, nebo hodně málo.

Jak vypadá život chudých a jsou opravdu chudí?

Projela jsem si lokální vesnice na obou koncích Bago, viděla prostý život, totální chudobu ve slaměných domečcích, krávy pasoucí se na hromadě odpadků, děti hrající si mezi odpadky a oprýskané chrámy. Také šťastné úsměvy dětí, které vás chytají za ruce a chtějí vás zdravit, aby si vyzkoušeli těch pár anglických slovíček, které se naučili.

Lidi se na vás usmívají a klidně vám třeba pomůžou opravit kolo, když vidí, jak se trápíte. Tohle je ta pravá Barma, tady je svět ještě v pořádku. Celý ten den byl pro mne strašně emotivní a na závěr už emoce musely ven a mě cestou na hotel tekly slzy po tvářích.

Představa, že u nás finišují zběsilé přípravy na Vánoce a tady si hrají děti v odpadcích v neuvěřitelném smradu mne dostala asi nejvíc. Nevím, jestli je mi líto víc jich nebo nás. Jsou na tom opravdu hůře než my? A je lepší naprostá chudoba a prostý život nebo zběsilý konzum, honba za kariérou, permanentní stres a bezohledné drancování planety? Na to si asi každý musí odpovědět sám. Já každopádně doporučuji sjet z obvyklých turistických tras a podívat se i trochu jinam. Může vám to dát opravdu hodně.

Na závěr vyčerpávajícího dne jeden vyčerpávající úkol

Den jsem zakončila večeří v restauraci Do you like. Večeři jsem ani nemohla dojíst, takže mi zbyla na další den. Díky tomu jsem se naučila konečně jíst hůlkama, nezabalili mi sebou totiž nic jiného. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se bála. S pomocí Google a Youtube jde všechno. A jestli se divíte, že jsem už potřetí v Asii a stále jsem s hůlkami neuměla, tak vysvětlení je celkem prosté: na většině míst, kde jsem byla, dávali k jídlu automaticky vidličku a lžičku, nebyla tedy potřeba. Ale už to umím! Takže se můžu vypravit dál do světa 🙂

Všechny články z mých 16 dnů v Myanmaru naleznete zde. 

Close
Kontakt

Kontaktní formulář

Další kontakty:

lenka@ceskavmalajsii.cz
WhatsApp: +60 16-313 9792

 

Facebook
Instagram
Praktické
Powered by 12Go system
Close

Češka v Malajsii

Váš průvodce pro exotickou dovolenou

Češka v Malajsii © Copyright 2021
Close