Po odjezdu z Koh Phayamu a dvou hodinkách spánku na lodi se probouzím v přístavu v Ranongu. Absolutně vyřízená. Zjišťovat nějaké autobusy mě ani nehlo, pokračuji ve stylu “nějak to dopadne”. A tak nějak tuším, že překročit hranice bych nemusela stihnout úplně včas. No nemýlila jsem se.
V Asii všechno trvá dýl než si myslíš
Taxikář v přístavu mi nabízí odvoz na autobusák za 100 bahtů. Sorry kámo, tahle cena je malinko nastřelená. Jdu kousek dál a odchytávám tuk tuk za 15 bahtů (cca 10 Kč). Tenhle děda je poctivej a pendluje tu pravidelně, nemusíte se bát, že byste na něj nenarazili. Na autobusáku se dozvídám, že mi to jede za dvě hodiny. První časová prodleva je tady. Jestli tohle stihnu, tak to bude zázrak. Nenechám se rozhodit a jdu se v klidu nasnídat.
Cesta z Ranongu mi dává tušit, že se opět potvrdí staré známé “v Asii všechno trvá dýl než to vypadá na mapě”. Po čtyřech hodinách cesty nejsem ještě ani v Krabi. Při zastávce na benzínce se ptám řidiče, jestli večer jede něco z Krabi do Hat Yai. Přikývne že jede a že mě vysadí tak, abych bus stihla. Netuším, jak to chce zařídit, ale věřím mu.
Možná to na hranice stihnu… a nestihnu
Vjíždíme na autobusák do Krabi. Na autobusák, ze kterého zrovna odjíždí bus do Hat Yai. Řidič dupne na brzdu, zamává na protijedoucího řidiče a za 30 vteřin už se vezu do Hat Yai. Efektně si mě přehodili jak horkej brambor. Palec nahoru. Modlím se, aby to nestálo víc, než kolik mám u sebe. Nějak jsem si nestihla vybrat. Dobrý, stojí to 200 bahtů.
Pozoruji déšť za oknem, poslouchám muziku a hypnotizuju hodinky…teoreticky bych to mohla stihnout. Prakticky přijíždím do Hat Yai 30 minut po půlnoci. Mno nevadí, hodinku overstay mi snad proboha odpustí. Jenže. Z Hat Yai na hranice je to 15 minut. Ovšem půl hodiny po půlnoci žádná veřejná doprava nejede. Taxikář mi nabízí odvoz za 1 000 bahtů. Tohle jsou dost jednoduché počty. Pět set bahtů za overstay je pořád míň než litr za taxi. Odmítám a jdu si do 7/11 pro redbull. Tohle bude zase dlouhá noc.
Další noc na ulici…už skoro můj standard
Musím ještě vyřešit cestu na hranice a dál do Penangu. Je mi jasný, že si budu muset vybrat peníze. Nejen na bus, ale nejspíš i na overstay. I když pořád doufám, že mi ho odpustí. Jenže ono to nejde. Nejsem si jistá, jestli jsem si přesunula peníze ze spořícího účtu na běžný. A internetové bankovnictví je odstavené z důvodu opravy. Z posledních sil baterky bookuju lístek do Penangu on-line, na mapě najdu odjezdové místo, přesunu se a zaujmu pozici u zamčených mříží. Jsou dvě hodiny ráno. Šest hodin do odjezdu. Vypínám telefon, protože ráno musím znova zkusit přesunout peníze. Co dělat bez telefonu ve dvě ráno na ulici? Jednoduchý…spát. Zas takový problém mi to nedělá. Občas mě vzbudí šváb, co mi přeleze přes nohu. K ránu začínám pozorovat ruch na ulici. Když vás okolnosti donutí fungovat bez telefonu, zjistíte, jak je svět kolem vás barevný. Nakonec vás to začne bavit tak, že telefon rádi vypnete sami od sebe. I když ten šváb si nemusel vyhlídnout zrovna mě.
Možná mi to overstay odpustí… a neodpustí
Vyjíždíme na hranice. Ještě stále doufám, že mi odpustí overstay. Minutu před hranicí mi naskočí internetové bankovnictví a já si můžu převést peníze. Kdyby náhodou. Řidič nás vyklopí před imigračním a oznamuje, že víc jak 20 minut nečeká. Tak jo, jde se na věc. V okamžiku, kdy se pán v uniformě škodolibě pousměje nad mým pasem je mi jasný, že moje doufání bylo marné. Takže pěkně do kanclu za přísnou paní zaplatit pokutu. Karty samozřejmě neberou a tak musím zpátky ven. Bankomat je naštěstí asi 5 minut cesty. Platím pětikilo, dostávám razítka a můžu vypadnout. Samozřejmě se čeká jen na mě, koukají na mě jak kdybych pašovala kilo heroinu. Minimálně. Já si spokojeně usínám. Až na to pětikilo za overstay to vlastně celkem vyšlo.
Multikulturní Penang a úžasný Georgetown
Probouzím se kousek před Penangem. Hostel mám kousek od nádraží, za chvíli jsem ubytovaná a můžu si konečně vydechnout. Zase to bylo dlouhý, zase to byl trochu punk a zase to vyšlo. Proč se stresovat, když to vždycky nějak dopadne?
Když se trošku vzpamatuju, začnu řešit SIM kartu a net. Moje představa, že bude fungovat ta thajská vzala za své hned na hranicích. A roaming je drahý. Navíc kdoví proč nejde zařídit. Jdu si koupit malajskou SIMku s tím, že chci volat a psát do Thajska. Cajk, SMSky fungují. Objevuje se mi doručeno. Odpověď žádná. Nijak moc extra mě to nepřekvapí ani nerozhodí. Později se dozvídám, že mu nic nepřišlo a že mi zkoušel hodněkrát volat. Takže tři týdny bez jediného kontaktu s Penem. Tohle bych v dnešní době asi už nečekala…ale…není to občas i lepší neviset pořád na telefonu? Mno uvidíme co se bude dít po třech týdnech bez jediné zprávy.
Na Penang jsem se těšila hlavně kvůli jeho kultuře, speciálně kultuře starého centra Georgetown. Ubytovala jsem se přímo u něj, v Čínské čtvrti. Samozřejmě jako vždy ta nejlevnější díra, takže Muntri Hostel…za tu cenu paráda, čisto, klima, sprcha, postel a v pohodě personál. Tři dny jsem bloumala uličkama, dokrmovala se jídlem, které v Thajsku není, vyčistila hlavu, zklidnila mysl a náramně jsem si to užila.
Reggae bary tady sice nebyly nic extra, zato jsem ale pokecala s místním starším pánem a jeho synem a jedním gay párem ze Skotska. Tohle mě strašně baví. Když člověk začne být dostatečně otevřený komunikaci s ostatními, dozví se spoustu informací a vyslechne neuvěřitelnou kopu příběhů.
Penang splnil moje očekávání – multikulturní, pestrý, barevný, spousta street artu a super jídla. To, že jsem sama mi přestalo vadit hned druhý den. Občas je prostě fajn být sám.
Po třech dnech jsem letěla na Langkawi. Přeci jen jsem se sem nakonec vrátila. Tentokrát už ale ne jako pracující, ale jako turista. Měla jsem tak možnost poznat Langkawi zase o něco víc.
Zpátky na Langkawi, tentokrát jen jako turistka
Po nejkratším a nejlevnějším letu v životě, tzn. 200 Kč za půl hodinky, jsem se ocitla znovu na Langkawi. Na místě, kde jsem začínala svojí cestu a kde jsem strávila celý měsíc. Místo, na které jsem se chtěla vrátit a chvíli tu zůstat žít, pracovat a cestovat kolem. Celé se to ale nějak zvrhlo v Bangkoku. Prostě osud.
A teď jsem tu byla znovu, tentokrát jen jako turistka. Hlavní důvod mé návštěvy byl ten, že jsem odsud měla letenku do Kuala Lumpuru, kam za mnou měla přijet kamarádka. Stejně bych sem dříve či později jela, protože ostrov a potažmo celou Malajsii mám vážně ráda. Langkawi se stalo jedním z mých náhradních asijských domovů. A je super vrátit se někam, kde už to znáte. Můj bývalý šéf mě vyzvedl na letišti, posnídali jsme, prostě pohoda. Ani se na mě nezlobil. Vzhledem k tomu, co jsem předvedla se svým návratem bych mu to ani neměla za zlé.
Ubytování jsem tentokrát, vzhledem k tomu, že jsem zde už nebyla na workaway, řešila hostelem RL budget accommodation. Super cena a jednotlivé postele oddělené zdí. Takže vlastně takové minipokojíčky. Nabízejí i soukromé pokoje. Kousek na Cenang beach, blízko k barům, restauracím i obchodům. Pro můj účel pobytu ideální. Oběhla jsem pár půjčoven skůtrů ale cena v hostelu byla jednoznačně nejlepší. Půjčování na ubytování má své výhody, jak jsem se později přesvědčila na vlastní kůži o dva týdny později.
Vyrážím na své původní pracoviště pozdavit se s Elaine. Naprosto skvělá ženská, která ve svých 55 letech nechala celý svůj život v Anglii a vypravila se cestovat a užívat života. Důkaz, že věk je jen číslo a že všechno jde, když se chce. Chvíli pokecáme a domluvíme se večer na pivo v našem oblíbeném Ah Chong baru. Rozhodně ani jedna nechceme žádnou velkou party, za poslední měsíc toho bylo dost! Tak určitě.
Galerie
Další ze zásadních setkání na cestě
Odpoledne projíždím Facebook a narazím na Dášu, která hledá někoho na výlety na Langkawi. Potřebuji šetřit, takže jí okamžitě píšu a ani jí nesjedu profil. Sakra už je to tady zase, co když to bude kráva? A co když si bude myslet, že jsem kráva já? Mno myslím, že po tomhle týdnu už celé Langkawi ví, že jsme jebnuté obě dvě. A jak moc nahlas a dlouho se dokážeme smát. A kolik toho dokážeme vypít. A že jsme nezničitelné. Jo léta praxe, odříkání a dospívání v ČR.
Jdeme na večeři, mimochodem pěkně hnusnou. To je tak, když chcete zkusit něco novýho místo abyste zašli do ověřenýho podniku. Lezou z nás nějaký takový ty suchý obecný kecy o cestování. Odkud jsi, kde jsi byla, jak moc tam svítilo sluníčko, jak byla mokrá voda a tak. Prostě blbosti, který jste za posledních pár měsíců slyšeli už xkrát. Zajímalo by mě, jak moc zajímavý to přišlo jí. Dáša mi oznamuje, že na pivo půjde klidně s náma. Tak na jedno dvě max, protože nějaký party už jí dávno nebaví. V hlavě se mi honí cosi mezi “hm to bude fakt zábava” až po “stejně kecá“. Která varianta byla správně? Ta pravděpodobnější, kterou jsem tak nějak tušila.
Střih, čtyři hodiny ráno, kroutíme se na naprosto strašnou muziku v Sunba, plácáme se s Elaine i s Dášou po prdelích a já oznamuji barmanovi, že bych ráda tančila na baru. Prej že ne. Tak to zkusím aspoň na stoličku. Vyhodí mě. Suchar. Takový pěkný holky. Ještě jsme jim mohly přitáhnout lidi. Nebo taky ne. Po x hodinách tance v tropickém podnebí vás nezachrání ani sebelepší deodorant. Reklamy v tomhle vážně lžou. Smrdíme. Asi je čas jít domů.
Ráno se probouzím s lehkou kocovinkou. V tom vedru je to vážně lahůdka. Vlastně jsem toho zas tak moc nevypila, ale těch cigár zase….ouuuuu jeeeee. Doma se ale válet nebudeme, jedeme na pláž. Na Tanjung Rhu. Jedna z těch hezčích a klidnějších. Teda do tý doby než jsme tam přijely my dvě. Musíme si vyměnit všechny naše zážitky a bez neustálých výbuchů smíchu se to prostě neobejde. Sorry jako.
You smoke weed? Neeee ale lepší než brečet, že došel benzín
Při cestě domů nám dojde benzín. Měla jsem pocit, že jsme toho zase tolik nenajezdily. Asi najezdily. A co teď? Jsme deset minut jízdy od Cenang beach. Takže daleko. Můj telefon se vypíná právě teď a Dáši hrozí tím samým asi za minutu. No nic dáme si cigárko a ono se to nějak vyřeší. Vyřešilo. Ani ne za pět minut staví auto se třema frajerama, co nás hodí na benzínku. Nás dvě nějakej došlej benzín absolutně nerozhodil, máme ze všeho akorát srandu. A z nich taky. Takže se tlemíme dál jak blbé. Načež se dočkáme legendárního dotazu “you smoke weed?” Ne, my se takhle debilně smějeme pořád. Úspěsně si natankujeme do lahví a dokončujeme naši misi “válení na pláži”. Jsme obě celkem unavené a vyřízené ale sedět doma? Dáme si jen JEDNO pivo a půjdeme spát. Jasně, byly tři. A pak jsme fakt šly.
V tomhle duchu probíhal zhruba tak celý týden. Ale abyste si nemysleli, že jsme nic užitečného nedělaly. Objevily jsme ještě jednu suprovou pláž, kterou mi tady předtím tajili a to Skull beach. Nádhera, tu bych doporučila nejvíc. Za Skull beach jsou na mapě ještě další pláže, ale ani na jednu jsme se nedostaly. První je nejspíš soukromá a další jsou na konci cesty, která se opravuje. Určitě ale doporučuji projet trasu až na konec. Víc kopců a zatáček, náročnější na řízení, ale naprosto úžasné a nádherné výhledy na hory. Jsou tu i vodopády Seven Wells, které musí být super za předpokladu, že v nich je voda. K tomu nějaké ta jeskyně a mangrovníky v Kilim geoforest park. Stihly jsme prostě všechno – party, výlety, zábavu i odpočinek.
Přiblížil se můj odlet do Kuala Lumpuru a setkání s kámoškou. Dáša začala makat v práci, kterou jsem jí pomohla domluvit. Neviděly jsme se ale zdaleka naposledy. Naopak, Dáša v mém životě sehrála půl roku poté dost zásadní roli. To jsem ovšem v té době netušila.
