Po propršeném a přesto skvělém měsíci na Koh Phayamu a užívání si posledních dní v Bangkoku jsme se s Lenkou vypravily na letiště. Měla jsem za sebou 8 měsíců v Asii. 8 měsíců cestování a svobody, které byly trochu násilně přerušené mojí nehodou. A tak i můj odjezd byl trochu vynucený. Byla to však jediná možná možnost. Ano, mohla jsem zůstat a počkat, až budu schopná normálně chodit a fungovat a pak si klidně pokračovat dál. Respektive zůstat v Thajsku s Penem a občas si vyjet někam kolem. To ale muselo počkat. Důležitější v tenhle okamžik bylo vidět se s rodinou, ujistit je, že žiju a zařídit si nějaké svoje další věci. A tak se jelo.
Až moc rychlá cesta zpátky
Znáte ten pocit, když jedete zpátky z dovolené a cesta se zdá rychlejší než když jste jeli tam? Tak tahle byla ultra rychlá! Celou cestu na letiště v Bangkoku jsem se modlila, ať se NĚCO stane a my neodletíme. Naděje mi svitla na imigračním, kde jsem z nějakého neznámého důvodu musela znovu vyplňovat departure card. Neměly jsme moc velkou časovou rezervu, ani tak ale toto zdržení nestačilo k tomu, aby nám to zatracený letadlo ulítlo. A pak najednou stojím u bistra na letišti v Kyjevě, kde mi nasranej týpek hází na pult colu a předraženou bagetu. Sbohem asijská přívětivosti. A pak, po tentokrát už opravdu krátkém letu, přistáváme v Praze. Vyzvedává nás Lucka, kterou vidím poprvé v životě a která mi nabídla bydlení. Předtím jsme byly v kontaktu jen online. O tom ale zase jindy.
Praha po 8 měsících v Asii…co je to za divný město?
Prahu jsem měla, mám a budu mít ráda pořád. Bavil mě i život v ní. Najednou je to pro mne ale cizí město. Krásné avšak cizí město. Užívala jsem si posezení na Letné s výhledem, Náplavku v západu slunce s pohledem na panorama hradu, víno v uličkách Vinohrad a setkání se všemi, které jsem těch 8 měsíců neviděla. Pořád jsem si ale připadala jako v nějakém divném filmu, ve kterém jsem se ocitla omylem. Který jen zdálky pozoruji ale nejsem jeho součástí. První dva týdny pořád čekám, že se probudím někde jinde.
….a ty povinnosti ufff
Taky bylo potřeba vybavit některé praktické věci. Znovu se přihlásit na zdravotní pojišťovnu, navštívit doktory, přestěhovat si věci od bývalého přítele, pokusit se prodat co nepotřebuji atd. Tohle už taková sranda nebyla. Dlouhodobé cestování, a zvlášť sólo, vás naučí spoustě užitečných věcí. Vytáhne z vás i to, co byste nikdy neřekli, že dokážete. Má ovšem jednu nevýhodu. Naprosto vypadnete z běžného života a začlenit se do něj zpátky nemusí být vždy snadné. Úřady a všechny ty věci kolem jsem neměla ráda nikdy a teď mě doslova drtí až k pláči. Po asijské pohostinnosti a přívětivosti ani stopa. Ano, samozřejmě, že si to trochu idealizuji a realita v Asii není vždycky tak růžová. To ale zjistíte, až když v ní žijete delší dobu a řešíte stejné věci, jako u nás. Pro mě po 8 měsících bezstarostného cestování to byl doslova a do písmene šok a peklo. A tak, po vyřízení všech nezbytností, nadešel čas odjet k rodičům.
Rodina = oáza klidu a pohody
Mladá Boleslav není žádná vesnice a vzhledem k přítomnosti množství hal Škodovky to vlastně není ani úplně moc hezké a klidné město. Až na historické centrum, z toho jsem byla vážně příjemně překvapená, jak moc hezké je a jak se o něj starají. Škodovka měla naštěstí celozávodní dovolenou a ve městě byl totální klid. A hlavně – byl, je a pořád to bude můj DOMOV. A navíc kousek do přírody. A na zahradu, kterou jsem v pubertálním věku nijak zvlášť nevyhledávala. Ocenila jsem ji až v okamžiku, kdy jsem zjistila, že je to fajn místo na grilování a popíjení. A teď jsem byla neskutečně ráda, že jí máme! Konečně jsem byla pryč z ruchu hlavního města. V přírodě a doma u rodičů. Přijel brácha s přítelkyní, zajeli jsme k babičce, udělali jsme si na tři dny výlet do Krkonoš a na Sněžku. A bylo to super. Můžete si vytvořit hromadu domovů všude možně po světě ale ten jeden opravdový je prostě vždycky jenom jeden. Když jsem odjížděla, bylo mi vážně smutno. Kdoví, kdy se zase vrátím. Tohle je ta horší stránka života v zahraničí. Čím jste dál, tím je to těžší. Protože letenky něco stojí a není úplně sranda na ně našetřit. Zvlášť, když se snažíte rozvíjet v něčem, co jste nikdy předtím nedělali.
Galerie
Výlet přes Rakousko a Slovinsko do Chorvatska
U rodičů jsem nebyla celou dobu. Svůj pobyt v rodném městě jsem ještě přerušila návštěvou Prahy kvůli zařízení dalších nezbytností a posledním návštěvám a setkání s kamarády. A taky výletem do Chorvatska s kámoškou a jejíma dětma. Pro mě osobně byla nejlepší cesta. Zastávky u rakouských a slovinských jezer byly boží stejně tak jako cesta podél a skrz vrcholky Alp. Já jsem prostě nejspokojenější, když se hrkám někam do pekel 😀 Pobyt v Chorvatsku v kempu by mě asi normálně nelákal, i tak to ale bylo fajn a naprosto rozumím tomu, proč sem na dovolenou míří tolik lidí. Naopak nerozumím tomu, proč má někdo potřebu řešit a odsuzovat to, jak tráví dovolenou jiní. Každého věc, jak si užije svoje volno a peníze.
Opravdu tam chci žít?
Po nějaké době jsem se přestala probouzet s pocitem, že jsem někde špatně a měla jsem se vzbudit jinde. Jak mizel tenhle pocit a sžívala jsem se se staronovým prostředím, začalo to původní být strašně vzdálené. Když jsem byla v Asii, byly dost často chvíle, kdy jsem si říkala, že přeci není možné, že by ještě existoval nějaký jiný svět. A teď jsem takhle nahlížela na Asii. Bylo to strašně vzdálené, neuchopitelné a nepředstavitelné. S Penem jsem byla pořád v kontaktu, psali jsme si nebo volali každý den. V tom problém nebyl. Mě se ale chvílemi moje představa života v Thajsku zdála úplně šílená a přemýšlela jsem nad věcmi jako „nepatřím přeci jenom spíš sem?“ Jak se ale blížil termín odletu, začala jsem být čím dál tím víc nedočkavá a strašně jsem se těšila, až budu zase zpátky v Thajsku. Naštěstí. Nechat si propadnout tuhle letenku by už bylo přeci jenom trochu moc. A tak jsem se po šesti týdnech zabalila a znovu se ocitla na cestě. Na cestě na letiště. Na cestě k novému životu. Který se následně zvrtnul a změnil tak rychle a takovým směrem, jak bych asi nikdy nečekala. Ostatně jako vše, co se mi za posledních pár měsíců stalo.
